Kdysi jsem znal dva muže, kteří pracovali ve stejné kanceláři. Jeden z nich, říkejme mu Tomáš, přicházel každé ráno se vzdechem. Počasí bylo příliš mokré nebo příliš horké, káva příliš slabá, úkolů příliš mnoho. Práci vnímal jako břemeno, které musel nést, a jeho rozhovory se často točily kolem toho, co zase nefungovalo.
Jeho kolega, David, seděl jen pár metrů od něj. Zažíval stejná deštivá pondělí, pil stejnou kávu a čelil stejným horám úkolů. Přesto, když se Davida zeptali, jak se mu daří, vyprávěl o zajímavém rozhovoru s klientem z předchozího dne nebo o jednom slunečním paprsku, který právě pronikal mraky. Viděl možnost něco tvořit tam, kde Tomáš viděl jen námahu.
Oba žili ve stejné realitě. Ale viděli ji skrz naprosto odlišné brýle. To mě dlouho zaměstnávalo. Není to tak, že by jeden měl pravdu a druhý ne. Problémy, které Tomáš viděl, byly skutečné. Ale Davidův pohled byl zaměřen na něco jiného. A toto zaměření změnilo vše.
Odkud se bere ten šedý závoj?
Tento šedý závoj znám ze svého vlastního života až příliš dobře. Jsou dny, kdy se probudím a sklenice není jen poloprázdná, zdá se, že má prasklinu a pomalu vytéká. Malá ranní nepříjemnost – rozlitá káva, nepříjemná zpráva – může stačit k tomu, aby celý den zahalila do kalného světla. Najednou se vše zdá namáhavé, lidé únavní, budoucnost nejistá.
Věřím, že tato tendence k negativismu je v nás hluboce zakořeněna. Je to jakési základní nastavení, které nás má chránit před nebezpečím a zklamáním. Pokud vycházíme z nejhoršího, nemůžeme být překvapeni. Tak zní teorie. V praxi však toto neustálé zaměření na nedostatky vede ke stavu vnitřního nářku. Stáváme se experty na problémy a ztrácíme schopnost vůbec vnímat dobro.
Tyto negativní brýle se časem stávají tlustšími a tmavšími. Čím více se soustředíme na špatné, tím více špatného si všímáme. Je to začarovaný kruh. Živíme to, na co zaměřujeme svou pozornost. Pokud se naše myšlenky neustále točí kolem starostí, úzkostí a selhání druhých, naše srdce ztěžkne a zahořkne. Svět už nevidíme takový, jaký je, ale takoví, jací jsme my: unavení a sklíčení.
Každodenní rozhodnutí pro světlo
Vymanit se z tohoto kruhu se nestane samo od sebe. Je to vědomé, každodenní cvičení. Stejně jako sportovec trénuje své svaly, musíme trénovat náš vnímavý sval. Je to rozhodnutí, které musím každé ráno znovu učinit: Na co dnes zaměřím svůj pohled? Na kameny na cestě, nebo na malé květiny, které rostou podél cesty?
Pro mě tento obrat začíná modlitbou. Ne dlouhým seznamem proseb, ale díkůvzdáním. Snažím se začít den tím, že pojmenuji Boží dobrotu ve svém životě. Někdy jsou to velké věci, ale často jen malé: vůně čerstvého vzduchu, ticho rána, skutečnost, že jsem se vůbec mohl probudit. Tento akt vděčnosti nastavuje můj kompas pro celý den.
Bible nám zde dává jasný úkol, který je všechno, jen ne prázdná fráze. Je to konkrétní instrukce pro naše myšlenky.
Závěrem, bratři a sestry: cokoli je pravdivé, cokoli čestné, cokoli spravedlivé, cokoli čisté, cokoli milé, cokoli má dobrou pověst, jakákoli ctnost, jakákoli chvála – na to myslete! Filipským 4,8 (ČEP)
To neznamená ignorovat obtíže nebo zlehčovat problémy. To by bylo nečestné. Znamená to vědomě dávat větší váhu dobru. Místo abych si o polední přestávce stěžoval na šéfa, mohu se zeptat kolegy, co mu v poslední době udělalo radost. Místo abych se zlobil na dopravu, mohu čas využít k modlitbě za svou rodinu. Jsou to malá nastavení, která mají obrovský dopad v průběhu dne.
Když se filtr rozbije
Někdy je však šedý závoj víc než jen špatný zvyk. Někdy se stane neproniknutelnou, těžkou dekou, která člověku bere dech. Existují stavy duše, kdy se temnota stane tak ohromující, že vlastní vůle už nestačí k volbě světla. Svět se pak nejeví jen negativně, ale nepřátelsky a hrozivě. Každý den je bojem o přežití.
Doprovázel jsem lidi, kteří byli v tomto bodě. Kde každá dobře míněná rada, aby prostě mysleli pozitivněji, zní jako výsměch. V takových chvílích je duše nemocná, stejně jako může onemocnět tělo. A nemocná duše potřebuje pomoc, která přesahuje modlitbu nebo silnou vůli. Věřit, že to člověk musí zvládnout sám se svou vírou, je nebezpečná pýcha.
Není to známka duchovní slabosti, hledat profesionální pomoc u terapeuta nebo lékaře. Naopak: je to známka pokory a moudrosti, uznat, že člověk narazil na své hranice. Bůh nám nedal jen své Slovo, ale také obdařil lidi dary a vědomostmi, které nám mohou pomoci znovu se uzdravit. Někdy je lék mostem, který Bůh staví, abychom vůbec byli schopni uchopit jeho ruku.
Nasadit si brýle nebes
Jako Boží děti jsme v celoživotním výcviku. Naším cílem není jen „pozitivně myslet“. Naším cílem je stále více vidět svět očima našeho Otce v nebi. To mění vše. Je to rozdíl mezi optimismem a křesťanskou nadějí.
Optimismus doufá, že věci nějak dopadnou dobře. Naděje se však zakládá na jistotě, že Ježíš Kristus porazil smrt a má poslední slovo. Tato naděje nepopírá utrpení a temnotu světa. Vidí je. Ale vidí skrz ně k přicházející slávě a k Bohu, který je přítomen i v největší bolesti.
Když se naučím dívat na svět skrze tyto brýle vykoupení, vše získá novou hloubku. Obtížný rozhovor už není jen hrozbou, ale příležitostí pro milost. Osobní selhání není konec, ale místo, kde mohu znovu zakusit Kristovo odpuštění. Krása západu slunce není jen hezký pohled, ale prchavý pozdrav mého Stvořitele.
Tento výcvik nikdy zcela nedokončíme, dokud jsme na této zemi. Vždycky budou dny, kdy nám staré, šedé brýle sklouznou na nos. Ale nejsme v tom sami. Sám Kristus je v nás a obnovuje náš pohled den co den, pokud mu to dovolíme. Pomáhá nám volit dobro, protože On sám je dobro.