Dlouho jsem přemýšlel o slově „láska“. Používáme ho pro kdeco. Pro partnera, pro děti, ale taky pro pizzu nebo nové auto. To slovo je opotřebované, skoro vyprázdněné. A když jsme upřímní, často ani nemyslíme tu věc nebo osobu, kterou údajně milujeme.
Když řeknu „Miluji tě“, je to často jen polovina pravdy. Nevyřčená část zní: „Miluji ten pocit, který mi dáváš. Miluji bezpečí, potvrzení, absenci osamělosti.“ Je to výměnný obchod, tichá dohoda. Dávám ti náklonnost, abys naplnil mé potřeby. Zní to tvrdě a cynicky, ale když jsem ve chvíli ticha k sobě naprosto upřímný, znovu a znovu objevuji tento mechanismus ve svém srdci.
Všichni máme tuto hlubokou touhu být milováni. Je to možná nejzákladnější lidská potřeba. Avšak tato touha často činí naši vlastní lásku potřebnou a náročnou. Stává se nástrojem k vyplnění naší vlastní prázdnoty. Ale hluboko uvnitř tušíme, že to nemůže být všechno. Musí existovat jiný druh lásky.
Láska, kterou známe
Rozhlédni se. Náš svět funguje na principu přidané hodnoty. Investuješ čas a sílu do práce, protože očekáváš mzdu. Pěstuješ přátelství, protože ti přinášejí radost a podporu. Nic z toho není špatné. Je to prostě tak, jak my lidé fungujeme. Jsme nastaveni na vzájemnost a rovnováhu.
Tento vzorec prostupuje i naše nejbližší vztahy. Milujeme, protože si od toho slibujeme lepší život. Partnerství nám má přinést štěstí. Děti nám mají dát hrdost a naplnění. I v lásce k bližnímu se často skrývá touha po uznání nebo dobrém svědomí. Je to láska, která neustále bilancuje: Co za to dostanu zpět?
Pokud protislužba nepřijde, tato láska se otřese. Partner zklame, děti jdou vlastní cestou, přátelé nemají čas. Účet nesedí. Zůstává zášť, zranění a otázka, zda to vůbec byla láska. Tato láska je podmíněná. Je křehká.
Co mě na tom zaujalo
Někdy se zableskne něco jiného. Láska matky k novorozeněti. Malé stvoření jen vyžaduje. Krade spánek, křičí, všechno špiní. Nic nevrací, kromě své čisté existence. A přesto je tu láska, která to všechno nejen snáší, ale proudí bezpodmínečně. Matka miluje své dítě, protože je součástí jí samé. Je to téměř instinktivní, ochranitelská láska.
Ale i tato láska může narazit na své hranice. Co když ale někdo zemře za lidi, kteří ho nenávidí? Kteří se mu posmívají a zradí ho? Co když někdo dá svůj život, ne za své přátele, ale za své nepřátele? Zde selhávají všechny naše výpočty. Zde není žádná přidaná hodnota, žádný zisk, žádný pochopitelný důvod. Přesně to udělal Ježíš.
Šel na kříž. Ne proto, že bychom byli tak milí. Ne proto, že by si od toho něco sliboval. Udělal to, když jsme ještě byli jeho nepřáteli, jak to Bible střízlivě formuluje. To je láska, která nevychází z nás a nekončí u nás. Má svůj původ jedině v Bohu. Nic si nepřeje, nic nežádá, prostě se jen dává. To je trhlina v našem obvyklém obrazu lásky. Zcela jiný rozměr.
A pak přišla síla
Tato láska není jen krásná myšlenka. Je to obrovská síla. První křesťané nebyli nadlidé. Byli to rybáři, výběrčí daní, prostí lidé plní chyb a strachů. Petr Ježíše zapřel. Učedníci ho v rozhodující chvíli všichni opustili. Podle lidských měřítek byla jejich láska slabá a nespolehlivá.
Co tyto muže a ženy tak změnilo, že později byli ochotni snášet pronásledování, mučení a smrt pro svou víru v tohoto Ježíše? Bylo to setkání s touto božskou láskou. Na vlastní kůži zažili, že Ježíš přemohl smrt. Pochopili, že jeho láska je silnější než zrada, silnější než selhání, silnější než samotná smrt.
Tato láska je zevnitř obnovila. Už si nemuseli lásku zasloužit. Byli již bezpodmínečně a do posledního detailu milováni. Tato jistota je osvobodila od strachu. Dala jim sílu všechno snést, protože věděli, že nic je od této lásky nemůže oddělit.
Jsem totiž přesvědčen, že nás nic nemůže odloučit od Boží lásky: ani smrt, ani život, ani andělé, ani démoni, ani přítomnost, ani budoucnost, ani žádná moc, ani výška, ani hloubka, ani nic jiného v celém stvoření. Římanům 8,38-39 (Bible21)
Co to pro nás dnes znamená
Žijeme v jiné době. Většina z nás se nemusí bát o život, když věří v Ježíše. Naše boje jsou často tišší, niternější. Jsou to boje s osamělostí, nesmyslností, pocitem, že nejsme dost dobří. Tlak být milováníhodný je všudypřítomný.
Ježíše jsme neviděli na vlastní oči. Nemůžeme s ním sedět u ohně jako učedníci. Jak můžeme zažít tuto proměňující lásku? Nepřichází skrze naše vlastní úsilí. Nemůžeme si ji vymeditovat ani vyprodukovat dobrými skutky. Prvním krokem je upřímná kapitulace. Přiznání: „Moje láska je příliš malá. Je sobecká a slabá. Potřebuji tu tvou.“
Tato Boží láska není odměnou pro zbožné. Je to dar pro potřebné. Najde nás tam, kde jsme. V modlitbě, která není nic víc než upřímný rozhovor. Ve čtení Bible, kde k nám jeho slova promlouvají napříč tisíciletími. Ve společenství s jinými lidmi, kteří také žijí z tohoto daru. Tam, kde se mu otevřeme, začne jeho láska léčit a proměňovat naši vypočítavou lásku.
Pravá láska tedy nemá tolik společného s tím, že se učíme lépe milovat. Jde o to nechat se jím milovat. Bezpodmínečně. Dokonale. To nám sejme veškerý tlak z ramen. Už nemusíme o lásku bojovat. Smíme ji prostě přijímat. A kdo je tak hluboce milován, tomu se srdce samo od sebe začne milovat jinak. Ne proto, že musí, ale proto, že nemůže jinak.