Tohle téma mě provází, co si pamatuji.
Už jako dítě jsem se někdy cítil velmi smutný. Když jsem poprvé slyšel švýcarskou dětskou píseň „Hans ve šnečí díře“, pohltila mě, aniž bych věděl, že už to byla forma deprese.
Tato píseň se zabývá jakousi nespokojeností, která je v nás lidech přítomna. To, že se děti musí potýkat s takovými myšlenkami, je velmi pochybné.
Text je o Hansovi, který je ve šnečí díře a všechno, co má, nechce, a všechno, co chce, nemá. Je mi záhadou, proč děti zpívají takové nesmysly.
Zpět k depresím. To byl jen krátký výlet k prvním známkám, kdy jsem si uvědomil, že se mnou asi není všechno tak úplně v pořádku.
Další zastávka byla, když jsem v televizi viděl chlapce, který se chtěl zabít, protože nebyl spokojený se svou situací. Škrtil se a snažil se zastavit si dech. Což samozřejmě nefungovalo.
Sotva jsem to viděl, a hned příště, když se mi něco nedařilo, jak jsem chtěl, a cítil jsem se nešťastný, co jsem udělal? Přesně ten nesmysl, co jsem viděl krátce předtím.
Čím jsem byl starší, tím lépe jsem chápal, co se asi děje. Předpokládám, že mohu říci, že mám dědičnou formu deprese.
Mnozí v naší rodině z otcovy strany bohužel nebyli šťastlivci. Všichni, kdo sdílíme tento osud, jsme známí tím, že polykáme extrémně mnoho léků a pilulek v naději, že tato depresivní nemoc rychle zmizí.
Ještě vidím, jak se na mě matka vždycky dívala, když jsem zkoušel něco nového. Zdravý člověk to nemůže pochopit. Naštěstí jsem byl dost chytrý, abych se vyhnul opravdu silným přípravkům, protože nesnáším závislost, takže to pro mě nepřicházelo v úvahu.
A přesto jsem si přes 10 let myslel, že jedinou nadějí jsou antidepresiva a že tím je problém vyřešen.
Ve skutečnosti vás antidepresiva dostanou do jakési trubice. Už necítíte ten nesnesitelný, iracionální strach, což je už samo o sobě dobré. Bohužel vám ale chybí i přirozené vrcholy, které dělají život smysluplným. Jednoduše řečeno, stanete se tak trochu lhostejným člověkem. Žijete, ale nežijete skutečně. Příliš mnoho na to, abyste zemřeli, příliš málo na to, abyste žili šťastně.
Nějak jsem našel cestu ven z této obecně přijímané formy terapie, aniž bych kdy nějakou terapii podstoupil. Antidepresiva mi prostě předepsal praktický lékař, jako lék na vyrážku nebo zánět, a to bylo vše.
Později jsem se dozvěděl, že psychologové tyto léky neradi předepisují, protože pacient pak terapii přeruší. Nechce pak mluvit, problém se zdá být na první pohled vyřešen.
Čím jsem byl starší, tím jasnější byly známky toho, že jsem skutečně upadal do depresivních epizod, a 3-4krát to bylo život ohrožující.
Po první silné depresi, když jsem se znovu postavil na nohy, jsem dokonce napsal knížku, tak jsem byl přesvědčen, že jsem našel důležité řešení velkého problému.
Když si tu knihu dnes přečtu, musím říct, že jsem překvapen, že jsem to napsal. Ale nějak mi závěr, že stačí brát pilulky a je to, už krátce po dokončení knihy nepřišel tak úplně v pořádku.
Mimochodem, knihu si můžete zdarma stáhnout zde. Je v ní přesto mnoho užitečného a to, že léky nejsou všelék, je už dnes také známější.
Dnes se naštěstí mohu bavit o něčem jako je odolnost. Ale jak jsem se k tomu dostal? Po více než 10 letech už nepotřebuji žádné léky a jsem stabilní. Jasně, stále nejsem žádný šťastlivec, kterému svítí slunce z každého otvoru, ale daří se mi docela dobře a jsem velmi spokojený.
Sebevražedné myšlenky se objevují zřídka, a když už, dokážu je smést dobrou modlitbou.
Jak se k tomu člověk dostane?
Nejprve jsem, stejně jako mnozí v naší rodině, zkusil všechno a zdá se, že jsem se nějak trefil. Všechno, co jsem zkusil, od zeleného čaje přes omega 3 po třezalku, htp5, serotoninové přípravky, látky, které jsou považovány za prekurzory serotoninu, jsem se přece jen někam dostal.
Zvýšení příjmu bílkovin bylo dobrým krokem, stejně jako doplnění rozchodnice růžové. Když jsem bral stále více rozchodnice, najednou se všechno mnohem uklidnilo. Už jsem se každé 3-4 týdny nesnažil najít úlevu novým prostředkem nebo vyřešit problém nějakými technikami.
Dnes mi stačí rozchodnice a modlitby, abych se udržel stabilní.
To všechno vůbec není vědecké, ale pro mě to funguje a jsem vděčný, že mohu vést tak stabilní život.
Stručně řečeno, deprese a syndrom vyhoření, což je forma, která se používá, když je diagnostikována v souvislosti s prací, jsou vážné, nebezpečné nemoci a potřebují specialisty, kteří mohou dobře pomoci se svými zkušenostmi s nesčetnými pacienty.
V případě potřeby už můžete být tak daleko, že byste vlastně neměli váhat a měli byste běžet na nejbližší pohotovost.
Obávám se však, že samotná nemoc tomu zabrání. Bylo by to jednoduché řešení, ale sám jsem to nikdy nedokázal.
Příspěvek na Youtube k tématu
Zdroj: Youtube kanál | Glücksdetektiv | Jak se léčí deprese