Nedávno jsem seděl s dobrým přítelem. Povídali jsme si o tom i onom, o práci, rodině, starostech, které nás tíží. V jednu chvíli pronesl větu, která mi už nešla z hlavy: „Vlastně máme všechno, že? A přesto se cítíme, jako bychom přešlapovali na místě.“ Tato věta ve mně rezonuje, protože přesně vystihuje hlubokou pravdu našeho západního světa. Žijeme v hojnosti, o které se našim předkům ani nesnilo. Máme možnosti, svobody a materiální blahobyt, který je historicky jedinečný. A přesto se šíří zvláštní prázdnota, nevysvětlitelný neklid, hluboká touha po „více“.
Pozoruji to všude. V dokonale zinscenovaných životopisech na profesních sítích, v nablýskaných fasádách sociálních médií, v neúnavné snaze o sebezlepšování. Velkým projektem naší doby se zdá být „Já“. Leštíme ho, pečujeme o něj, stavíme ho do středu. Jsme kurátory vlastní malé výstavy, hlavními aktéry vlastního filmu. Já se stalo měřítkem všech věcí, možná dokonce jakousi božskou bytostí, kterou uctíváme. Ale tato božská bytost je nenasytný tyran. Neustále nám našeptává, že nejsme dost dobří, dost úspěšní, dost šťastní, zkrátka dost.
Paradoxní je: tato hlodavá nespokojenost hraje často menší roli v těch částech světa, které materiálně vlastní mnohem méně. To není velebení chudoby, ani náhodou. Je to pozorování srdce. Tam, kde je nedostatek každodenní realitou, se zdá být pohled na to podstatné ostřejší. Možná proto, že tam nepodléhají iluzi, že by si své spasení mohli sestavit sami.
Známý vzorec
Když o tom přemýšlím, nevyhnutelně mi na mysl přijde starý příběh. Je v Bibli. Izraelský lid byl právě osvobozen z egyptského otroctví. Neuvěřitelný akt Božího osvobození. Byli na cestě do zaslíbené země, do budoucnosti ve svobodě. Ale když jejich vůdce Mojžíš byl na hoře, aby přijal Boží pokyny, stali se netrpělivými. Ticho a čekání pro ně bylo nesnesitelné.
Báli se. Chtěli něco hmatatelného, něco viditelného, něco, co mohli ovládat. Takže shromáždili všechno své zlato a ulili si tele. Modlu. Boha podle svého vlastního obrazu, stvořeného vlastníma rukama. Tančili kolem něj, oslavovali ho. Nahradili živého, neviditelného Boha, který je osvobodil, mrtvým kusem kovu. Následek byl tragický: čtyřicet let bloudili pouští. Celý život hledali domov, kterého už téměř dosáhli.
Vidíme tu paralelu? I my žijeme v době bezprecedentní svobody. A i my se stáváme netrpělivými s tichem. Těžko snášíme, že nemáme kontrolu. Takže si vytváříme vlastní bohy. Nejsou ze zlata, ale nejsou o nic méně skuteční. Jsou to bohové úspěchu, prestiže, seberealizace a osobního štěstí. Ve středu všech těchto bohů stojí zlaté tele vlastního Já. A výsledek? Bloudíme. V poušti strachu, vyhoření, osamělosti a neustálého honu za dalším vzrušením, které nám na okamžik dovolí zapomenout, jak ztracení se cítíme.
Co mě na tom zaujalo
Vzpomínám si na cestu do země v jihovýchodní Asii před mnoha lety. Byl jsem v malé vesnici, daleko od turistických proudů. Lidé tam neměli téměř nic, měřeno našimi standardy. Jejich chatrče byly jednoduché, jejich jídlo skromné. Ale to, co jsem tam zažil, byla radost a vřelost, která mě hluboce zahanbila. Viděl jsem víru, která se neodehrávala jen v neděli v kostele, ale prostupovala celý život.
Jejich důvěra v Boha nebyla jen vyprávěná teorie, byla to jejich každodenní realita. Věděli, že nejsou tvůrci vlastního osudu. Jejich prázdné ruce je otevřely tomu, kdo jediný může dávat. Neříkám, že jejich život byl snadný. Ale měl kotvu, centrum, které nebyli oni sami. To jim dávalo důstojnost a naději, kterou celé naše bohatství často nedokáže vytvořit. Je to, jako by naše plné ruce a plné diáře už nenechávaly žádné místo pro Boha.
Syn člověka přišel hledat a zachránit to, co zahynulo. Lukáš 19,10 (ČEP)
Tato zkušenost navždy změnila můj pohled na naši vlastní společnost. Jsme tak zaneprázdněni budováním vlastních malých království, že ztrácíme ze zřetele pravého Krále. Toho, který nás nekrmí prázdnými sliby, ale chce nás skutečně přivést domů.
Když náboženství zastírá pohled
Teď ale přichází rozhodující bod. Mnozí lidé u nás se neodvracejí od Boha, protože by ho vědomě odmítali. Odvracejí se, protože jsou odpuzováni tím, co vnímají jako „náboženství“. Vidí strnulá pravidla, zaprášené tradice, zneužívání moci a sebespravedlivý postoj. Vidí lidi, kteří „provozují“ náboženství, a zaměňují to s tím, o co skutečně jde.
To je možná největší tragédie ze všech. Když se církev, konfese nebo křesťanská kultura sama stane jakýmsi zlatým teletem. Systémem, který zastírá pohled na živého Ježíše Krista, namísto aby ho uvolnil. Sám Ježíš měl své největší spory ne s hříšníky a ztracenými, ale s náboženskou elitou své doby. S těmi, kteří si mysleli, že Boha uvěznili do svých zákonných krabic a přesně věděli, jaký má být.
Poselství Ježíše bylo a je revoluční. Překračuje hranice konfesí a lidských systémů. Nejde o to patřit k určité skupině nebo odškrtávat seznam pravidel. Jde o setkání s osobou. Ježíšem Kristem.
Jde o tu jednu, dobrou zprávu
Evangelium, to slovo zní pro mnohé starobyle a cize. Ale znamená jednoduše: dobrou zprávu. A tato zpráva je úžasně jednoduchá. Bůh tento svět nestvořil proto, abychom se točili v kruhu kolem sebe, dokud vyčerpáním nepadneme. Stvořil ho, aby s námi měl společenství. Aby nás přitáhl ke svému srdci. Aby nás bezpečně přivedl domů.
Náš egoismus, naše touha být sami bohy, vytvořila propast mezi námi a Jím. Tuto propast nemůžeme překonat vlastní silou. Žádný úspěch, žádná meditace, žádné sebezlepšování to nedokáže. Proto Bůh sám postavil most. V Ježíši Kristu se stal člověkem. Ježíš nejen mluvil o cestě, On je cesta. Nepřišel, aby nám dal nový soubor pravidel, ale aby nám dal život.
Toto poselství není výzvou k většímu úsilí. Naopak. Je to pozvání, abychom přestali dřít. Je to pozvání, abychom pustili zlaté tele vlastního Já a obrátili se k milujícímu Otci, který na nás čeká s otevřenou náručí. Nejde o náboženství, jde o vztah.
Volba leží na každém z nás, každý den. Můžeme dál tančit kolem svých idolů v naději, že nám konečně dají štěstí, které slibují. Nebo se můžeme zastavit, otočit se a naslouchat hlasu, který nás odjakživa volá. Hlasu toho jediného, který nás nejen osvobodí, ale také bezpečně dovede domů. Tato cesta nezačíná velkým výkonem, ale jednoduchým, upřímným krokem k Němu.