Někdy člověk večer sedí u kuchyňského stolu, zírá do vystydlého hrnku s čajem a cítí zvláštní otupělost. Vzdálenost, která se neobjevila ze dne na den, ale plíživě rostla měsíce nebo roky. Možná kdysi bývala doba, kdy byla modlitba živá a opravdová. Teď už je v místnosti jen ticho.
V takových chvílích se téměř automaticky ozve nutkání něco dokazovat. Hlavou běží vlastní selhání, špatná rozhodnutí, porušené sliby a věci, které by člověk nejraději vzal zpět. V hlavě okamžitě naskočí: Nejdřív se musíš sebrat. Musíš si dát život do pořádku, než se vůbec opovážíš předstoupit před Boha.
Přesně tady ale začíná osudný omyl. Návrat k Bohu totiž nefunguje jako přijímací pohovor, kde musíte předložit bezchybný životopis a skvělé reference.
Jméno, které v sobě nese celý slib
Už samo jméno Ježíš vysvětluje to nejpodstatnější. V hebrejštině zní Ješua. Úplně stejné jméno nesl Jozue, který po čtyřiceti letech na poušti převedl Izraelce přes Jordán do zaslíbené země. A toto jméno neznamená nic menšího než: Hospodin zachraňuje.
Neznamená: Bůh tě hodnotí. Ani: Bůh čeká se založenýma rukama, až se sami vyhrabete z vlastního bláta. Bůh ví, že se ze smyčky nedokážeme vymotat sami. Ani tonoucí se nevytáhne z vody za vlastní vlasy.
„V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.“ (1. Janova 4,10)
Nemusíme předem nic vykazovat ani dokazovat, abychom si získali jeho pozornost. On už první krok dávno udělal – mnohem dřív, než nám vůbec došlo, jak ztracení jsme.
Zeď z vlastního studu
Když se spojení s Bohem přetrhne, nikdy to není proto, že by odešel on. To my utíkáme a schováváme se v křoví. Začalo to už v zahradě Eden a opakuje se to v životě každého z nás.
Kolem srdce si začneme stavět ochranné zdi. Nejprve přijde stud, pak hlodavý pocit naprosté nehodnosti. Časem si možná člověk začne namlouvat, že Bůh vůbec neexistuje. Tento cynický postoj přitom často nebývá ničím jiným než zoufalou obranou. Kdo Bohu upře existenci, nemusí už čelit mučivé touze po jeho blízkosti.
Je to obrovská tragédie. Zůstáváme stát venku v mrazu jen proto, že jsme sami sebe přesvědčili, že dveře jsou zamčené. Před Bohem však nikdo neztrácí právo prosit o milost. Můžeš ležet na samém dně, můžeš mít život rozbitý na kusy – volání o záchranu u něj nikdy nezůstane nevyslyšeno.
Proč byla nutná tak těžká cesta
Člověka často trápí otázka, proč vlastně musí být tento svět tak rozbitý a plný bolesti. Je-li Bůh ryzí láska, proč dopustil takový zmatek? Odpověď se skrývá v daru, o který nás Bůh za žádnou cenu nechtěl připravit: ve svobodné volbě.
Láska bez svobody neexistuje. Kdyby Bůh stál o tvory, kteří nemají jinou možnost než ho poslouchat, stvořil by loutky. On si však přál svobodné bytosti, které se pro něj mohou rozhodnout z vlastní vůle. Kde je však skutečná svoboda, tam hrozí i odpadnutí. Zlo ve světě je hořkým důsledkem toho, co se stane, když se člověk odpojí od Zdroje života.
Nikdo tímto stavem netrpí víc než Bůh sám. Den co den vidí nespravedlnost, slzy i zradu. A právě proto v Ježíši vstoupil přímo doprostřed této temnoty. Na kříži na vlastním těle nesl veškerou bolest, zlobu a vinu stvoření. Nechal se zlomit, aby navždy strhl hradbu, která nás od něj dělila.
Stačí pět slov
Máme sklon si návrat strašně komplikovat. Myslíme si, že musíme rozumět teologickým pojednáním, klečet hodiny na kolenou nebo napřed celé týdny budovat zbožné návyky.
Ježíš to v podobenství o marnotratném synu ukázal úplně jinak. Syn dopadl na samé dno, stál hladový mezi vepři. V hlavě si dopředu piloval sáhodlouhou omluvu. Chtěl otce prosit, aby ho přijal aspoň jako jednoho ze svých nádeníků.
„Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut soucitem běžel k němu, objal ho a políbil.“ (Lukáš 15,20)
Otec ho tu pracně nacvičenou řeč nenechal ani doříct. Běžel mu naproti, povytáhl si plášť a padl mu kolem krku. Žádné kázání, žádné výčitky, žádná nedůvěra ani zkušební lhůta.
Přesně takhle Bůh čeká i na tebe. Není potřeba hledat vznešené formulace. Bohatě stačí jedna věta z hloubi srdce: „Tady jsem. Odpusť mi, chci být zase s tebou.“ To stačí. Bůh nehledí na vybroušená slova, dívá se na upřímnou vůli.
Udělat ten krok
Nezáleží na tom, kolik let jsi byl od něj pryč. Nezáleží ani na tom, co jsi dělal včera. Jeho ruka je vztažená – ne proto, aby tě uhodila, ale aby tě zachytila a bezpečně dovedla domů.
Zanech pochybnosti i starý stud za sebou. Nemusíš čekat, až se budeš cítit lépe nebo čistěji. Můžeš přijít přesně tak, jak teď sedíš u toho stolu: unavený, prázdný, ale s otevřeným srdcem.