Vzpomínám si na noci, když jsem byl malý kluk. Na stíny v rohu mého pokoje, které se měnily v netvory. Přetáhl jsem si deku přes hlavu, srdce mi bušilo o žebra. Moje taktika byla jasná: zavřít oči, nehýbat se, čekat, až strach sám zmizí. Nikdy nezmizel. Jen ztichl, když ranní světlo prosakovalo závěsy.
O mnoho let později jsem seděl v autě jako dospělý muž a srdce mi zase bušilo. Tentokrát to nebyly stíny na zdi, ale tíha zodpovědnosti, starost o budoucnost, neurčitý, ochromující strach. Moje taktika zůstala stejná: šlápl jsem silněji na plyn, zesílil hudbu. Rozptýlit se, potlačit, nedívat se. Ale strach seděl na sedadle spolujezdce a zíral na mě.
Velkou část svého života jsem strávil útěkem před strachem. Bojoval jsem s ním, analyzoval ho, vymodlil ho a ignoroval. Nic nefungovalo. Strach se tím jen zvětšoval, jeho stín se prodlužoval, jeho hlas sílil. Byla to vyčerpávající válka, kterou jsem mohl jen prohrát.
Boj, který jsem vždy prohrával
Moje strategie byla jednoduchá a zásadně chybná. Když se objevil strach, vlna paniky, tíseň na hrudi, dělal jsem všechno, abych se ho zbavil. Vrhal jsem se do práce, hledal rozptýlení, snažil se ovládat své myšlenky. Myslel jsem si, že když budu se strachem bojovat dostatečně silně, nakonec se vzdá.
Opak byl pravdou. Každý pokus potlačit strach mu dodal více síly. Je to jako míč, který se snažíte držet pod vodou. Stojí to obrovské úsilí, a jakmile na okamžik polevíte, s razancí vystřelí na hladinu. Můj život se stal neustálým křečovitým bojem, nepřetržitým pokusem udržet ten míč pod vodou.
Byl jsem vyčerpaný. Duchovně, duševně i fyzicky. Neustálé napětí mi bralo spánek i radost. V mých modlitbách jsem zněl jako žebrák: „Pane, odeber to! Prosím, ať to přestane!“ Nechápal jsem, proč mě Bůh nevyslyšel. Proč mě v tom boji nechal samotného?
Co když strach vůbec není problém?
Zlom nenastal s hlasitým třeskem, ale v tichém okamžiku naprosté kapitulace. Zase jsem tam seděl, ochromený strachem, a neměl jsem už sílu bojovat. A do tohoto ticha se mi do srdce vkradla myšlenka, tak jasná a cizí, že nemohla být moje: Co když strach vůbec není problém?
Co když skutečný problém je moje reakce na strach? Můj panický útěk, můj zuřivý boj proti němu, mé křečovité potlačování? Co když strach je jen pocit? Posel, možná dokonce. Signál, jako bolest v prstu, která nás varuje, že plotna je horká.
Snažíme se zastřelit posla, místo abychom poslouchali jeho zprávu. Proklínáme alarm, místo abychom hledali oheň. Strach sám o sobě je neutrální. Teprve naše hodnocení, náš odpor, z něj dělá monstrum. Veškerou sílu, kterou nade mnou měl, čerpal z mého potlačování.
První upřímný pohled
Rozhodl jsem se zkusit něco úplně nového. Něco, co odporovalo všemu, co jsem dosud dělal. Když příště přišel strach, neutekl jsem. Zůstal jsem sedět. Zavřel jsem oči, ne abych strach vyřadil, ale abych se na něj podíval zblízka.
Snažil jsem se ho nehodnotit, neanalyzovat. Jen jsem ho vnímal. Kde v těle ho cítím? Jako tlak na hrudi. Jako knedlík v krku. Jako chlad v rukou. Nedal jsem mu jméno jako „strach z budoucnosti“ nebo „strach ze selhání“. Zůstal jsem u čistě tělesného vjemu. Tlak. Tíseň. Chlad.
A pak se stalo něco zvláštního. Tím, že jsem dovolil strachu prostě být, aniž bych s ním musel bojovat, ztratil svou hrůzu. Bylo to stále nepříjemné, ano. Ale už to nebyl ten všemocný démon. Byl to jen pocit, který přichází a zase odchází. Jako mrak, který pluje po obloze.
Tato praxe, tiché snášení, je prvním krokem k vnesení světla do tmy. Přestaneme držet poklop sklepa a odvážíme se sejít po schodech dolů, abychom se podívali, co tam dole skutečně je. Většinou je to mnohem méně děsivé, než jsme si to v naší fantazii představovali.
Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek. I kdybych šel údolím stínu smrti, nebudu se bát zlého, neboť ty jsi se mnou; tvůj prut a tvá hůl mě potěšují. Žalm 23, 1.4 (ČEP)
Ze stínu do rozhovoru s Bohem
Tento krok, pouhé přijetí strachu, je však jen polovina pravdy. Sám o sobě je to čistě mindfulness technika. Co nám jako křesťanům otevírá mnohem hlubší cestu, je další krok: Vezmeme tento vnímaný, už nebojovaný strach a přineseme ho Ježíši.
Dříve jsem se modlil: „Pane, odeber strach!“ Dnes se modlím jinak. Říkám: „Ježíši, podívej, je to tu zase. Tíseň na mé hrudi. Ten tlak. Ty to vidíš. Prosím, buď teď se mnou. Buď se mnou v tomto strachu.“ To je obrovský rozdíl. Už to není požadavek, ale pozvání.
Je to nejhlubší forma důvěry. Ukazuji Bohu svou ránu, aniž bych požadoval, aby ji okamžitě uzdravil. Důvěřuji, že jeho pouhá přítomnost v bolesti je už uzdravení. Přestávám předstírat, že jsem silný a musím všechno zvládnout sám. Stávám se před ním slabým. A právě tam, v mé slabosti, se setkávám s jeho silou.
Všechnu svou starost uvrhněte na něj, neboť on se o vás stará. 1. Petr 5,7 (ČEP)
To je to, co tento verš skutečně znamená. Ne odhodit starost a doufat, že ji Bůh zlikviduje. Ale dát mu ji, ukázat mu ji, sdílet ji s ním. Stejně jako dítě pláče a běží k otci a ukazuje mu své odřené koleno. Dítě nechce jen náplast, chce především utěšující otcovo objetí.
Jak strach ztrácí svou moc
Tato cesta změnila můj život. Ne proto, že bych dnes byl člověk bez strachu. To by byla lež. Strach stále přichází na návštěvu. Někdy tiše klepe, někdy se snaží vyrazit dveře.
Ale ztratil nade mnou svou moc. Už není pánem v mém domě, ale jen hostem, který po chvíli musí odejít. Naučil jsem se ho přivítat, ukázat ho Ježíši a pak ho nechat jít. Už mi nediktuje má rozhodnutí. Už mě neochromuje.
Tím, že jsem s ním přestal bojovat, jsem mu vzal zbraně z rukou. Jeho největší zbraní bylo mé vlastní potlačování. Teď, když se na něj dívám, ve světle Boží přítomnosti, zmenšuje se. Netvor ve stínu se ukáže jako malá, třesoucí se bytost, která je sama plná strachu.
Svoboda od strachu neznamená jeho nepřítomnost. Znamená to, že tě už neovládá. Je to svoboda, navzdory strachu, udělat další krok v důvěře v Ježíše. Je to svoboda putovat temným údolím a vědět: Nejsem sám. On je se mnou.