Vzpomínám si na večery, kdy jsem klečel vedle postele. Venku byla tma, v pokoji ticho. Modlil jsem se, předkládal Bohu své prosby, tak jak jsem se to naučil. A pak jsem čekal. Na odpověď, na pocit, na jistotu. Cokoli. Ale nic tam nebylo. Jen ticho, které najednou ztěžklo a zchladlo. Připadalo mi, jako bych mluvil do zdi.
Tento pocit zřejmě zná každý, kdo se upřímně snaží žít s Bohem. Je to hluboce znepokojující. Čteme o lidech v Bibli, kteří slyší Boží hlas, kteří cítí jeho přítomnost. A u nás? Prázdnota. Plíží se myšlenka: Dělám něco špatně? Nejsem dost dobrý? Nebo ještě hůře: Není tam snad nikdo?
Toto ticho není teologická teorie, je to existenciální zkušenost. Otřásá základy naší víry. A právě proto o tom musíme mluvit. Ne jednoduchými formulemi nebo zbožnými frázemi, ale se stejnou upřímností, s jakou se nám toto ticho setkává.
Bylo prostě jen ticho
Zpočátku je to jen tiché nepohodlí. Ranní modlitba se zdá trochu mechanická. Slova v Bibli zůstávají písmeny na papíře, už nedosahují srdce. Svádíme to na stres, únavu nebo rozptýlení. Snažíme se soustředit víc, modlit se hlasitěji, číst Bibli déle. Ale vzdálenost se zdá jen narůstat.
Stav se stává trvalým. Rozhovor s Bohem se mění v monolog. Je to jako telefonát s přítelem, kde je linka mrtvá. Chvíli ještě mluvíte, nejistí, zda je spojení jen krátce přerušeno, ale nakonec zavěsíte, protože se cítíte hloupě. Mnozí z nás v takových fázích vnitřně zavěsí. Přestanou se modlit, protože to připadá nesmyslné.
Tato duchovní suchost je bolestivá. Izoluje nás. Vidíme jiné křesťany, kteří zdánlivě bez námahy žijí ve svém vztahu s Bohem, a my se cítíme jako podvodníci. V kostele se usmíváme, ale uvnitř vše křičí. Hlad po Bohu je tam, ale stůl se zdá prázdný.
A pak jsem ho uviděl na kříži
Léta jsem se v těchto chvílích díval na sebe. Hledal jsem chyby u sebe, snažil se vynutit si průlom větším úsilím. Dokud jsem nepochopil, že se dívám špatným směrem. Můj pohled byl zaměřen na můj pocit opuštěnosti, ne na toho, kdo byl skutečně opuštěn.
Ježíš Kristus visel na kříži. On, který žil ve věčném, nerozděleném společenství s Otcem, vzal na sebe mou a tvou hřích. A v tu chvíli se stalo něco nepochopitelného: Společenství se přerušilo. Otec odvrátil svou tvář od Syna, který byl učiněn hříchem. A Ježíš to vykřikl do tmy.
„Kolem deváté hodiny Ježíš hlasitě vykřikl: „Eli, Eli, lema sabachtani?“ To znamená: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Matouš 27,46)
To nebyla pociťovaná vzdálenost. To bylo skutečné, opravdové oddělení. Ježíš prožil nejhlubší Boží vzdálenost, jakou člověk může kdy zažít, abychom ji my už nikdy nemuseli zažít. Pokud se tedy cítíme Bohem opuštěni, pak jsme na místě, které Ježíš za nás protrpěl. Není to vzdálený Bůh, který nerozumí našemu boji. Je to Bůh, který tento boj v jeho nejděsivější podobě sám zná. Naše pociťované ticho je místem setkání s Ním, který snášel absolutní ticho.
Co s námi dělá poušť
Boží ticho je zřídka znamením jeho nepřítomnosti, ale často pozváním do pouště. A poušť je v Bibli důležitým místem. Je to místo, kde odpadají všechna rozptýlení. Je to místo, kde už nemáme nic, čeho bychom se mohli držet, kromě samotného Boha.
Dokud Boha cítíme, dokud dostáváme emocionální potvrzení ve své víře, existuje nebezpečí, že se budeme držet pocitů a ne Boha. Staneme se závislými na duchovních zážitcích. Bůh však chce, abychom byli závislí na Něm. Ve své moudrosti nás někdy vede do sucha, aby naše víra byla očištěna.
V tichu jsme nuceni se rozhodnout. Věřím tomu, co Bůh o sobě říká ve svém slově – že je věrný, že mě miluje, že je vždy se mnou? Nebo věřím svým kolísavým pocitům, které jsou dnes horké a zítra studené? Víra, která přežije tyto pouštní časy, je silná víra. Už není postavena na písku, ale na skále – na Kristu a jeho slově.
Pár kroků ve tmě
Co tedy prakticky děláme, když se modlitba zdá prázdná? Nejde o to najít techniku, která přiměje Boha znovu mluvit. Jde o to zůstat pevný v důvěře, i když nic necítíme.
Zůstaň v rozhovoru. I když to připadá jako monolog. Buď upřímný s Bohem. Řekni mu, že nic necítíš. Vylij mu své trápení. Žalmy jsou plné takových upřímných, někdy vzteklých modliteb. Bůh snese naše stížnosti. Povzdech, „Pane, pomoz mi“, je modlitba, která dosáhne jeho srdce.
Drž se jeho slova. I když se zdá suché. Bible není primárně knihou pocitů, ale knihou pravdy. Je kotvou v bouřích naší duše. Čti příběhy jeho věrnosti. Čti zaslíbení, která nám dal v Kristu. Tvá víra se živí touto pravdou, ne tvými emocemi.
„Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes a na věky.“ (Židům 13,8)
Neskrývej se. Ticho osamocuje a nepřítel nás chce mít přesně tam: samotné ve tmě. Hledej rozhovor se zralým křesťanem, kterému důvěřuješ. Sdílej svůj boj. Uvědomíš si, že nejsi sám. Společenství svatých je tu proto, abychom se navzájem podporovali a nesli, zvláště když je jeden z nás slabý.
Ticho je součástí cesty. Je bolestivé, ale není to konec. Kristus je s námi v tichu. Drží nás za ruku, i když necítíme jeho dotek. A nakonec cesta pouští často vede k hlubšímu, pevnějšímu a upřímnějšímu vztahu s Bohem, který v tichu není nepřítomen, ale je nám blízký způsobem, který našimi pocity často ani nemůžeme pochopit.