Při svých pravidelných procházkách, zvyku, který pěstuji už léta, jsem nedávno zažil hluboký vhled.
Tento zvyk, kdy po jídle stoupám do prudkého kopce, slouží k okysličení mého těla – je to taková přirozená, nekomplikovaná kyslíková terapie, původně určená k zotavení po mé mrtvici, kterou jsem prodělal v 50 letech.
V průběhu let jsem zjistil, jak blahodárné tyto procházky jsou, takže se staly pevnou součástí mého života. I přes svou krátkost, pouhých 30 minut, je trasa kvůli své strmosti náročná a vzhledem k mé výšce vyžaduje značné úsilí.
Pocit pohody při návratu je okamžitě znatelný, což mě přivedlo k přesvědčení, že takové aktivity jsou nejen zdravé, ale také překvapivě jednoduché. Vše, co člověk potřebuje, je strmá trasa, ať už schody nebo cesta v přírodě.
Zpět k hlavnímu tématu: Co to má společného s hlemýžděm? Nedávno jsem po jedné takové procházce dorazil na nejvyšší místo a pozoroval hlemýždě, jak se pomalu a klidně plazí přes silnici a zanechává za sebou stopu. Tento pohled ve mně vyvolal jakousi vizi, chcete-li, okamžik jasnosti.
Hlemýžď se pohyboval pomalu a bez spěchu přes silnici, zdánlivě bez vědomí možných nebezpečí. Zdálo se, že si pro svou cestu vybral ten nejlepší čas, protože krátce poté, co přešel silnici, projelo auto. Kdyby si vybral horší čas, mohl by skončit pod jeho koly.
Toto pozorování mě vedlo k paralele mezi hlemýžděm a lidským životem. Často si, vedeni vyšší mocí, volíme správnou cestu a vhodný čas, aniž bychom si uvědomovali důsledky našich rozhodnutí.
Pro mě se tím stalo zřejmé, že správný čas a správná perspektiva jsou rozhodující. Když se tyto dva faktory sejdou, žádná cesta se nezdá nebezpečná. S božským vedením, věřím, můžeme bezpečně proplouvat životem.
Toto poznání mě utvrzuje v touze být rozvážným člověkem, který ve správný okamžik učiní nejlepší rozhodnutí – stejně jako nejlepší hlemýžď na světě, místo egocentrického lva, který je v naší společnosti často považován za ideál.
Chtěl bych upřímně poděkovat za tento okamžik duchovního rozvoje.