Shodou okolností je dnes nejkratší den v roce. To je klidně i osm hodin rozdíl oproti nejdelšímu dni v roce, 21. červnu, kdy je mnohem více světla. Dnes, 21. prosince, to naštěstí představuje obrat a odteď bude každý den zase o něco více světla a slunce.
„Krvavé dny“, jak zní název tohoto příspěvku, však nemají nic společného s dnešním dnem, který zmiňuji jen z aktuálních důvodů. Od července jsem na blogu nebyl příliš aktivní. Důvodem jsou právě, jak tomu říkám, „krvavé dny“, které mě kolem 4. července zastihly téměř z čistého nebe.
Musím k tomu také něco vysvětlit o sobě, aby to bylo možná lépe pochopitelné. Za téměř 50 let života jsem si na deprese a „splíny“ zvykl. Ale tato událost „krvavých dnů“ mě posunula na novou úroveň.
Vlastně jsem se vůbec necítil depresivně a byl jsem hrdý na to, že jsem svého „černého psa“ docela dobře zvládal bez léků. Ale byl jsem poučen.
Dvě, tři tvrdé rány od života, a aniž bych si to skutečně uvědomil, dosáhl jsem hranice únosnosti. Moje energie byla na konci.
Jak poznáte, že je vaše energie na konci? Možná se ptáte. Rád popíšu, jak to je u mě. Pomalu a plíživě se po delší dobu objevuje stále více a více špatných pocitů. Jednoho dne ráno máte tak špatné pocity, že se vám vůbec nechce vstát. Dalším krokem je pak: znovu se objevují myšlenky na sebevraždu a spirála dolů pokračuje krok za krokem, dokud není dosaženo určité hranice – a tam mohou být vyvolány „krvavé dny“ nebo ještě něco horšího.
Dobře, moje „krvavé dny“ byly dost špatné, a nechci vás jako čtenáře déle napínat: Co se stalo?
Dostal jsem špatnou zprávu. To je ale velmi subjektivní a závisí také na energii, kterou ještě máte, jak velkou váhu tato zpráva má. Ale když se objevila, vypnul jsem telefon a řekl: Dost, už nechci, mám toho dost a teď s tím končím.
Začal jsem plánovat, jak si nejlépe podřezat tepny, abych vykrvácel a tak jednoduše opustil tento neuvěřitelně těžký, zlý svět a vrátil se do svého pravého domova. Ve své dětské představě jsem si myslel, že po ztrátě krve pomalu zeslábnu, opustím své tělo a budu se moci vrátit domů.
Pak jsem jel do obchodu a koupil si v železářství dobrý nůž, téměř jako skalpel. Zpátky v garáži jsem zacouval autem, pomodlil se ještě Otčenáš, omluvil se Bohu, že nemohu dokončit úkol života, a pak to začalo.
Nebyl to můj první pokus o sebevraždu. Proto jsem už dost věděl, že by se nemělo řezat napříč a jen tak nazdařbůh. To se dělá spíše, když je člověk pod vlivem alkoholu nebo to zkouší poprvé a přesně nechápe anatomii paží a rukou.
Tak jsem cíleně začal řezat díru nad tepnou, kde je někdy vidět i puls, abych se pořádně vykrvácel.
Velmi opatrně jsem šel hlouběji a hlouběji a podařilo se mi správně zasáhnout hlavní tepnu na ruce. Krev sice nestříkala, jak si to možná představujete z filmů, ale začala velmi dobře téct.
Měl jsem opravdu radost. Myslel jsem si, že můj plán vyjde, a kdyby jen odteklo dost krve, mohl bych opustit své tělo a zmizet směrem domů.
V tomto bodě se však moje dětská, mylná představa oddělila od reality, a všechno se stalo zaprvé jinak a zadruhé, než si člověk myslí.
Několikrát jsem ztratil vědomí a zase se probral. Tělo není stvořeno pro sebevraždu. Snaží se všemi prostředky zachránit život, i když se o to člověk snaží. Tepna se začala stahovat a krvácení se samo zastavilo.
Byl jsem v blokádě: ztratil jsem příliš málo krve na to, abych zemřel, ale příliš mnoho na to, abych prostě pokračoval. Nastalo utrpení a nemohl jsem ani dopředu, ani dozadu.
Dostal jsem se do nejhorší situace, v jaké jsem kdy byl, a musel jsem se rozhodnout: dlouho trpět – aniž bych věděl, jak dlouho – nebo okamžitě vyhledat pomoc, abych se z této hrozné situace dostal.
Seděl jsem na sedadle řidiče svého auta v garáži se zavřenými dveřmi a myslel jsem si, že mě nikdo nebude rušit. Ale pak jsem s posledními silami otevřel automatické dveře garáže, nastartoval auto a jel na parkoviště k lékaři, který mi mohl pomoci.
Na parkoviště jsem se dostal. Ale když jsem vystoupil, abych ušel deset metrů k ordinaci, bezmocně jsem se zhroutil a ležel na zemi. Relativně rychle mě někdo uviděl a okamžitě zavolal záchrannou službu.
Sice jsem nebyl v bezvědomí, ale sotva jsem se mohl hýbat. Naložili mě do sanitky a krátce nato mě helikoptérou převezli do nemocnice.
Krvácení se v tu chvíli už zastavilo. Ale od rozhodnutí vyhledat pomoc jsem byl sice bezmocný, ale plně při smyslech.
V nemocnici jsem samozřejmě musel všechno patnáctkrát vyprávět. Poté jsem byl operován a bylo mi řečeno, že i když se krvácení zastavilo, je třeba všechno správně sešít.
Pamatuji si, jak mi lékař po operaci řekl, že všechno dobře dopadlo. Poděkoval jsem mu a řekl: „Myslím, že moje ruka je pravděpodobně můj nejmenší problém.“ Problémy, zejména těžké deprese, nelze odříznout nožem ani vyřešit silnými léky.
Pak se mě zeptali, co si představuji. Protože jsem byl v rodině známý jako někdo, kdo bojuje s depresemi a dědičnou zátěží, nikdy jsem předtím nepodstoupil psychoterapii. Pomoc, kterou jsem dosud dostal, se omezovala na balíček antidepresiv – a to bylo vše. Řekl jsem lidem v nemocnici, že toto je teď extrém a že opravdu potřebuji pomoc od specialistů.
Laskavě mi ještě týž den našli místo na uzavřené psychiatrii a sanitkou mě tam převezli, aniž bych věděl, co mě tam čeká.
Tak jsem se ve svých padesáti letech dostal tam, kde se natáčel film Přelet nad kukaččím hnízdem. Skutečně jsem byl týden na uzavřeném oddělení a týden na otevřeném oddělení, ale často mi to připadalo přesně jako v tom filmu. Lidé, kterých jsem se ptal, však tento slavný film neznali. Pravděpodobně můj sarkasmus byl trochu moc – ale svůj humor jsem neztratil.
V prvních rozhovorech se poměrně rychle ukázalo, že specialisté chtěli především vědět, zda si ještě něco udělám a co plánuji udělat. Mohl jsem objasnit, že téma sebevraždy pro mě už není téma. Tyto „krvavé dny“ mi byly velkým poučením a co se týče sebevraždy, přinesly mi trochu uzdravení. Ale deprese zůstaly a s lékařem jsem se dohodl na medikamentózní terapii, na kterou jsem se pak také dal.
Instinktivně jsem pak udělal správnou věc. Měl jsem extrémní úzkosti a vlastně jsem nevěděl, jak dál, ale poslušně jsem spolupracoval a polykal vše, co mi dali. Naštěstí znám antidepresivum, které u mě funguje, ale také jsem věděl, že to vyžaduje trpělivost a že se jeho účinky projeví až po dvou týdnech. Chtěli mi dát i léky na úzkost. Tam jsem však byl dost chytrý, i když jsem se téměř denně bál, abych nebral tak silné léky. Uvědomuji si, že právě ty mohou vyvolat závislost, a pak se člověk může rychle přesunout z deprese k závislosti. Moje přání nebrat uklidňující tablety bylo přijato, a tak teď šlo o to čekat a doufat, že antidepresiva budou moci rozvinout svůj účinek.
Už jsem to zažil několikrát a pořád se člověk bojí, že to nebude fungovat. Také jsem se tam dostal dobrovolně. Pokud je člověk možná násilný nebo zcela mimo kontrolu, musí pak brát silné léky, dokud se neuklidní nebo se nestane závislým. Této závislosti se pak musí později zbavit v terapii. Ale pak stacionární pobyt netrvá dva týdny jako u mě, ale mnoho týdnů nebo dokonce měsíců. Někdy se postižení nedostanou z závislosti a problémů.
Naštěstí jsem měl Boha. A ačkoli jsem se choval velmi špatně, cítil jsem, že je tam a že bych se neměl příliš obávat. Modlil jsem se i předtím a vždy jsem s Ním byl ve víře v kontaktu. Ale tato nemoc, jak dnes vím, je silná a vyžaduje pomoc zvenčí.
Pokud jsem se něco naučil v nejintenzivnějších fázích a ve svém životě s Bohem: Antidepresiva byla vytvořena lidmi, aby velmi pomohla lidem, jako jsem já.
Vděčný za to, jsem si dal za úkol nikdy více tento lék nevysadit.
To byla největší chyba mého života. Nikdy jsem v tom nebyl dobře poraděn. Zpětně si jasně pamatuji, že jsem jednou šel do kostela a prosil Boha o pomoc. Je to už léta a ještě jsem si myslel: „Teď se snad něco stane.“ Ale odešel jsem z toho kostela a byl jsem vlastně zklamaný.
O tři měsíce později jsem si uvědomil, že jsem po tomto cvičení vlastně učinil rozhodnutí navštívit lékaře a nechat si pomoci.
Tehdy jsem se poprvé dostal do kontaktu s antidepresivy a vlastně jsem u nich měl zůstat. Ale stále stejná hra: pak mi bylo poměrně rychle lépe a někdy jsem měl pocit, že tyto léky už nepotřebuji. Po několika měsících to celé začalo znovu: opět hluboko ve sklepě plném úzkosti a starostí a pak čekání, až léky zaberou. Myslím, že do mých krvavých dnů to bylo třikrát nebo čtyřikrát tak.
Tato událost, jakkoli špatná a chybná byla, mi konečně přinesla to, co jsem se musel naučit. Má-li někdo diabetes 1. typu, nikdo nediskutuje o tom, zda by si měl píchat inzulín, nebo ne. Buď ho vezme, nebo zemře na překyselení krve. U diabetu se to děje velmi rychle, proto si to člověk okamžitě uvědomí a musí reagovat, pokud chce žít dál. U mého typu deprese je to vlastně přesně totéž, jen se to děje plíživě a mnohem pomaleji, ale nakonec se stejným výsledkem.
Kolik lidí takto ztratí život, aniž by si uvědomili, že je to zákeřná nemoc.
Intuitivně, když se staly ty krvavé dny, bylo uvnitř něco, co mi říkalo: Všechno to tak musí být, jak je.
To je sotva pochopitelné, ale opravdu jsem měl ten dojem. Dnes už také vím, že jsem se předtím nechtěl naučit, jak důležitá jsou antidepresiva. Takže jsem se to musel naučit tvrdou cestou.
Kdo si teď myslí, že se musí celý život „zfetovat“, mýlí se. Mně stačí minimální dávka účinné látky a jsem stabilní a daleko od této nemoci.
Dnes považuji za důležité říci lidem, že antidepresiva, správně užívaná, jsou dar z nebes. A samozřejmě, nebe je ještě důležitější. Je potřeba obojí a nesmí se to zaměňovat se silnými léky, které jsou skutečně nebezpečné.
Také bych rád krátce zmínil: Neexistuje žádná pilulka štěstí, která by všechno spravila. Je to spíše opora. Ale pokud člověk nezačne v modlitbě projevovat Bohu vděčnost za všechno, ani antidepresivum to nezvládne. Myslím, že cesta je dělat jedno a druhé neopouštět.
Sotva si dokážu představit, že by to někdo dočetl až sem. Ale pokud ano, doufám, že vám obsah nějak pomohl nebo změnil váš pohled natolik, abyste se lépe posunuli vpřed.
Pokud máte dotazy k tomuto obtížnému tématu, napište mi e-mail. Budu rád a přeji vám zdravý a příjemný čas.
Kéž už nikdy nepřijdou krvavé dny.
A doufám, že odteď budu mít zase větší chuť psát na svůj blog. Uvidíme. Děkuji za vaši pozornost.
Damian Maxson
- prosince 2024
Grächen, Švýcarsko