Ve Starém zákoně je jistota Božího soudu napomenutím ke spravedlnosti tváří v tvář pomíjivosti. Kristus zjevuje, že tento soud není pouhým aktem zúčtování, nýbrž zjevením otcovské lásky, kterou on sám jako Syn vykonává. Nesoudí, aby odsoudil, ale aby zjevil, kdo je Bůh a kým se člověk v jeho lásce může stát.

Včera jsme viděli, jak je naše srdce přitahováno k pokladu, který shromažďujeme. Dnes se díváme na hlubší pravdu: vše, co děláme, každý záměr, jednou stane před Bohem. To může znít znepokojivě, ale Kazatel v tom vidí řád, který působí proti chaosu pomíjivosti. Existuje instance, která stojí nade vším.

A tato instance není vzdálený, nepřístupný soudce. Ježíš nám zjevuje, že Otec vložil soud do jeho rukou. Proč? Abychom ho ctili, jako ctíme Otce. Ježíšův soud je neoddělitelně spojen s jeho láskou, s jeho ochotou se za nás postavit. Je to soud, který vynáší pravdu na světlo a zve nás, abychom se na něj zcela spolehli.

Tato věčná Boží spravedlnost, která se v Kristu stává láskou, nás osvobozuje. Snímá z nás břemeno, že musíme všechno sami napravit. Smíme vědět, že na konci nebude mít poslední slovo pouhý dech větru, ale Boží věrnost, která skrze Krista vše dokonává k lásce. To nám dává klid pro tento den.