Čím blíž jsem Ježíši, čím víc mě sytí Duch svatý a čím víc se můžu měnit, tím jasnější se mi zdá svět.
Dnes jsou pro mě normální okolnosti, které by před lety byly nemyslitelné.
Stejně tak dnes existují okolnosti, u kterých jen stěží chápu, že pro mě dříve byly normální.
Důležitý je výsledek. Nebo jak se říká, kdo uzdravuje, má pravdu.
Stále lépe rozumím silám, které vládnou světu. To nejlepší a nejdůležitější, důvěra v Ježíše, roste každým dnem víc a víc.
Malé i velké zázraky, které člověk může zažít, jsou opravdovou radostí.
„Já jsem ta cesta, pravda i život.“ Toto základní prohlášení Ježíše Krista jsem rychle pochopil.
Jeho naplnění však není tak jednoduché jako pochopení obsahu.
Kdo přijme Ježíše a odčiní své hříchy v jeho jménu, je dědicem nebe. My jsme však na Zemi, což může být velmi nepřátelské prostředí, a vyrovnat se se vším zde není pro nikoho snadné.
Ježíši tak člověk dobře porozumí teprve tehdy, když se naplní i druhá část jeho výroku. To znamená, že člověk má také dobrý život.
Sláva života spočívá v tom, že prakticky všechno má smysl. Síly, které zde vládnou, mají svůj úkol.
Rozvíjíme zde svou duši, a tu můžeme zlepšit jen tehdy, když nás brousí jak dobro, tak zlo.
Když se rozhlédneme, je snadné si uvědomit, že zlo, pokud ho jednou překonáme, nás posiluje a my můžeme lépe růst, než když setrváváme jen v dobru.
Pokud síly nejsou vyrovnané, dojde k nerovnováze, která nakonec opět potřebuje střed.
Jak nesmírně inteligentně je všechno stvořeno, zlo nás vychovává k dobru. Pachatel se nakonec stává učitelem. Stejně jako zlo vždycky všechno svaluje na dobro.
Hra života. Nelze ji skutečně vyhrát, jen obstát, a vývoj, jeho průběh, si můžeme vzít s sebou jako rozvoj.
Jinak se rodíme nazí a nazí také opustíme tento nádherný svět.
Ve smyslu Ježíše Krista nejlépe od slávy ke slávě až na věky.
Chválím a velebím Tě, největší, který kdy chodil pod naším sluncem.
Amen, Amen, můj pomazaný Spasiteli, děkuji za všechno.