Půda se propadá pod nohama. Takový je to pocit. V jednu chvíli stojíš pevně v životě, v další padáš do nicoty a nemáš se čeho chytit. Diagnóza. Zrada. Dveře, které se navždy zabouchly.
A v ohlušujícím tichu po dopadu se vynoří otázka, ostrá a hořká. „Bože, jestli existuješ, tak proč?“
Tohle není teoretická otázka pro teologický seminář. Je to výkřik z trosek srdce. Jestli jsi dobrý, jestli jsi všemohoucí, proč jsi tomu nezabránil? Proč musím procházet tímto peklem?
Bible není tiché místo
Dříve jsem si myslel, že víra znamená mít vždy úsměv a povzbudivé slovo na rtech. Pak se můj vlastní život otřásl a já zjistil, že Bible je mnohem upřímnější, mnohem divočejší kniha, než jsem tušil.
Je plná lidí, kteří se s Bohem přou, kteří mu bez obalu vrhají svůj bolest do tváře. Vzpomeň si na Joba, toho muže, který ztratil všechno. Nekýve zbožně hlavou a neříká: „Je to Boží vůle.“ Roztrhá si šaty, sedne si do popela a požaduje od Boha odpověď. Žaluje ho.
A David? V žalmech ho zažíváme v jeho nejzranitelnějším bodě. Jednou chválí Boha z přetékající radosti, a pak mu zase vylévá veškeré své zoufalství.
Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Křičím, ale má pomoc je daleko. Žalm 22,2 (ČEP)
Bůh tyto výkřiky ze své knihy nevyškrtl. Uchoval je pro nás. Pro tebe. Tvůj nářek má u něj své místo.
Nebyl nezúčastněným divákem
Často slyšená, dobře míněná věta zní: „Všechno se děje z nějakého důvodu.“ Dospěl jsem k přesvědčení, že tato věta často více škodí než pomáhá. Zní to, jako by Bůh hrál s našimi životy šachy a obětoval své pěšce pro vyšší cíl.
To ale není obraz, který Bible o něm kreslí. Když se Josef po letech utrpení a nespravedlnosti znovu setká se svými bratry, pronese klíčovou větu.
Vy jste proti mně zamýšleli zlo, ale Bůh to zamýšlel k dobrému. Genesis 50,20 (ČEP)
Všimni si, neříká, že Bůh zlo způsobil. Ale Bůh byl uprostřed utrpení přítomen a působil k cíli, který byl zpočátku neviditelný.
Nebo si vzpomeň na Martu a Marii po smrti jejich bratra Lazara. Když Ježíš přijde, nejprve jim nepřednáší o vzkříšení. Nejstručnější verš Bible jednoduše oznamuje: „Ježíš se rozplakal.“ (Jan 11,35, ČEP). Stvořitel vesmíru pláče s plačícími. Nezůstává v naší bolesti stranou. Přichází úplně blízko.
Co dělat, když je srdce prázdné?
Ale co dělat, když se modlitba zdá jako volání do prázdného prostoru? Když je vztek na Boha jediný pocit, který zbyl?
Moje upřímná rada: Pak se zlob. Ale zlob se před Bohem. Řekni mu to. Křič na něj, jestli je to nutné. Tvůj vztah k němu není křehký porcelán, který se rozbije při prvním upřímném výbuchu emocí. Je to smlouva, zpečetěná jeho krví. On unese tvou bolest, tvou pochybnost, tvůj vztek.
Je omyl si myslet, že musíme nejprve uklidit své nitro, než smíme přijít k Bohu. Smíme přijít s naším chaosem, s našimi střepy, s našimi zaťatými pěstmi. On není Bůh, který vyžaduje výkon, ale Otec, který touží po vztahu, i po tom zápasícím.
Někdy je to nejdůležitější duchovní věc, co můžeš udělat, prostě jen říct: „Bože, už nemám sílu. Ničemu nerozumím. Ale zůstávám tady. Nepustím tě, i když tě teď necítím.“
Bůh, který trpí s námi
Poslední odpověď křesťanství na otázku utrpení není filozofická poučka. Je to osoba na kříži.
Sám Ježíš, Syn Boží, zakusil propast lidského bytí. Byl zrazen, nepochopen, zesměšňován a mučen. Na kříži nevydával žádné vyrovnané moudrosti. Křičel. Výkřik, který David pronesl staletí předtím, si Ježíš osvojil: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“
V tomto okamžiku nejhlubší temnoty není Bůh na trůnu nad utrpením, ale na kříži v utrpení. Nevysvětluje utrpení pryč. Bere ho na sebe. Prochází jím. Pro nás. A s námi.
Neslíbil nám život bez bouří. Ale slíbil, že bude s námi v lodi.
Nemám čistou odpověď, která by úhledně svázala všechny volné konce tvé bolesti. Kdo to o sobě tvrdí, pravděpodobně nikdy skutečně netrpěl. Život není jednoduchý účet, který se na konci hladce vyrovná.
Ne každé „proč“ bude v tomto životě zodpovězeno. Ale zaslíbení není odpověď. Zaslíbení je přítomnost.
Ježíš nestojí na cílové čáře a nečeká, až se sebereme. Přichází přímo do trosek. Sedá si k nám do prachu. Drží nás za ruku, když nám chybí slova. A jeho přítomnost je naděje, která začíná svítit, i když je noc nejtemnější.