Znám ten pocit, když se kolotoč točí stále rychleji. Každodenní život je vír schůzek, očekávání a informací, které se na nás neustále valí. Člověk se snaží držet krok, mít vše pod kontrolou, nic nezmeškat. Ale místo pocitu suverenity se dostaví tichá panika. Vnitřní neklid, který neustupuje ani v noci.
Je to, jako byste seděli v autě, které příliš rychle uhání po klikaté silnici. Křečovitě svíráte volant, klouby zbělelé, a doufáte, že vás to nevyhodí z dráhy. Jednou se vám udělá špatně. Přesně tuto nevolnost někdy cítím na duševní úrovni. Jsou to ty náhlé úzkostné stavy, které se zdají vynořit z ničeho, bušení srdce, pocit přetížení, který vás paralyzuje.
Myslíme si, že stačí lépe plánovat, být efektivnější, přísněji si rozvrhnout čas. Honíme se za kontrolou, protože věříme, že nám přinese bezpečí a klid. Ale opak je pravdou. Náš pokus mít život pod kontrolou je skutečným zdrojem našeho neklidu. Držíme se něčeho, co nám protéká mezi prsty jako písek.
Útěk vpřed
Když je ticho příliš hlasité, hledáme rozptýlení. Film, další seriál, nekonečné procházení sociálních sítí. Žijeme ve společnosti, která nás nepřetržitě baví. Každý prázdný okamžik musí být vyplněn. Hlavně, abychom nemuseli být sami se sebou. Protože v tichu bychom se setkali s ozvěnou vlastní duše, a toho se bojíme.
Tento neustálý přísun podnětů nás otupuje. Zapomínáme vnímat tiché, jemné, nenápadné věci. Procházka lesem se stává sportovním výkonem, měřeným kroky a spálenými kaloriemi, místo ponoření se do stvoření. Už neslyšíme šumění listí, už necítíme vítr na kůži. Jsme přítomni, ale nejsme tam.
Fungujeme, místo abychom žili. Spravujeme svůj život, místo abychom ho přijímali. Neustálá zábava je jako levná náhražka skutečné radosti, hlasitá droga proti vnitřní prázdnotě.
Co přitom ztrácíme
Na tomto útěku ztrácíme kontakt. Kontakt se sebou samými, s lidmi kolem nás a nakonec i s Bohem. Naše vztahy se stávají povrchnějšími, protože nám chybí síla pro skutečný soucit. Nemáme už žádné rezervy, abychom se skutečně vžili do utrpení nebo radosti druhého.
Naše tělo a duše mají rytmus, který násilně ignorujeme. Únavu přehlížíme kávou a vnitřní neklid ještě větší aktivitou. Není divu, že tolik z nás vyhoří, že úzkost a sklíčenost se stávají civilizačními chorobami. Je to logický důsledek života, který je veden proti vlastní přirozenosti.
Můžeme si to představit jako strom, který své kořeny rozprostírá jen na povrchu. Dokud svítí slunce a nefouká vítr, může to jít dobře. Ale jakmile přijde první pořádná bouře, nemá oporu a je vykořeněn. Přesně tak se nám děje, když nemáme hluboké duchovní kořeny.
Stará cesta, která nese
Dobrá zpráva je: nemusíme tuto oporu znovu vynalézat. Už dávno existuje. Je to základ, který nesl po tisíciletí. Je to cesta, která se osvědčila, když ještě nebyly chytré telefony a přeplněné diáře. Tato cesta není technika ani metoda sebezlepšování. Tato cesta je osoba.
Ježíš Kristus řekl něco, co je ve své jednoduchosti a hloubce odzbrojující. Není to rada, ale prohlášení o sobě samém. Neřekl, že ukazuje cestu, ale že on sám je cestou.
Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14,6, Bible21)
V této jediné větě je vše, po čem toužíme. Cesta z naší ztracenosti. Pravda, která obstojí ve světě plném názorů a lží. A život, který je víc než pouhé fungování.
Jak se učím pouštět
Vydat se na tuto cestu pro mě znamená především jedno: naučit se odevzdat kontrolu. To se neděje přes noc a je to každodenní boj. Znamená to nezačínat den pohledem na telefon a seznam úkolů, ale v tichu. Jednoduchou modlitbou. Přiznáním, že to dnes sám nezvládnu a potřebuji jeho pomoc.
Znamená to nepotlačovat strach, když se objeví, ale konkrétně mu ho předložit. Říkám mu, co mě trápí, kde se cítím přetížený. Problémy tím prostě nezmizí. Ale už s nimi nejsem sám. Nepopsatelné břemeno mi spadne z ramen, když vím, že je nese se mnou.
Tato cesta nevede k životu bez útrap. Ale vede k pokoji, který svět nemůže dát. Klidu, který nezávisí na mých okolnostech, ale na jeho přítomnosti. Není to stav, kterého se jednou dosáhne. Je to vztah, který se žije. Každý den znovu. A tento život, tento skutečný, hluboký, nesený život, začíná okamžitě, když se k němu prostě přilnete a zůstanete s ním.