Člověk sedí večer unavený, pálí ho oči a znovu sáhne přesně po tom, o čem předem ví: zítra toho budu litovat. Může to být sklenka navíc, nekonečné zírání do obrazovky nebo stará zášť vůči někomu, kdo nám před lety ublížil.
Vždyť to dobře víme. Nikdo nám nemusí kázat ani nás poučovat. Rozum se sice tiše ozývá, ale tělo si stejně vezme své.
Rádi si namlouváme, že jsme tím, čemu věříme, nebo tím, co vlastníme. Jenže tak to není. Jsme tím, co děláme den co den. Jsou-li naše dny naplněné nedbalostí, hořkostí a okamžitými pudy, zatrpklá a roztříštěná bude celá naše bytost. Když se však učíme spolehlivým, tichým a věrným činům, formuje to naši duši.
Proč se zdá, že příroda jde proti nám
Život občas připomíná slzavé údolí a člověk se ptá, proč je všechno zařízeno tak těžkopádně. Naše biologie si žádá tu nejsnadnější cestu. Tělo touží po pohodlí, po okamžitém uklidnění, po úniku před tichem.
Kdo se nechá řídit jen svými pudy, nevyhnutelně ztroskotá. Přírodní zákony tohoto padlého světa nemají s chabými předsevzetími žádné slitování. Můžeme si tisíckrát slibovat, že od zítřka budeme lepšími lidmi; zemská tíže starých vzorců nás spolehlivě stáhne zpátky.
Apoštol Pavel tuto bolest před dvěma tisíci lety vystihl naprosto přesně:
„Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci, to dělám.“ (Římanům 7,19)
Je to trpké sebepoznání, ale pravdivé. Kdo se poctivě podívá do zrcadla, brzy pochopí: ze svých vlastních sil se člověk točí jen v kruhu. Možná vymění jeden zlozvyk za jiný, ale hnací motor zůstává tentýž — hlad po otupění.
Východisko, které zní až příliš prostě
Za tím vším se však neskrývá zlomyslnost stvoření, ale škola. Nebyli jsme na tento svět posláni proto, abychom z vlastních sil zářili jako dokonalé bytosti. Právě toto tření, tento stálý zápas s vlastní slabostí nás sráží na kolena. Má nám ukázat, že potřebujeme pomoc.
Nebeský Otec nečeká, až před něj předstoupíme s bezchybným seznamem dobrých skutků. Nežádá hrdinské výkony, pod kterými bychom se jen zlomili. Přeje si, abychom zvedli zrak, obrátili se k němu a učili se vděčnosti.
Je to vlastně nepochopitelně jednoduché: člověk rozevře sevřenou pěst a přijme to, co Bůh nabízí. Odpuštění, pokoj, jasnou mysl. A přesto to většina lidí mine. Raději dál narážejí hlavou do zdi, než aby prošli dveřmi, které jsou dokořán.
Co se stane, když se člověk doopravdy zastaví
Poznal jsem mnoho lidí, kteří svůj starý způsob života opustili, protože vložili svou důvěru v Ježíše Krista. Nikdy jsem však nepotkal nikoho, kdo by tento krok udělal z celého srdce a potom řekl: „Je mi hůř než dřív.“ Ani jednoho.
S kým se naopak setkávám, jsou ti, kteří se po prvních krocích obrátí zpátky. Ucítí první protivítr, staré chutě zaklepou na dveře a oni to vzdají. Chybí jim vytrvalost. Chtěli rychlý zázrak, ale nechtěli proměnu.
Kdo však vytrvá, probudí se do nové skutečnosti. Svět kolem se možná nezměnil, ale pohled na něj ano. Už nemusíme poslouchat své pudy jako pes na vodítku. Dostáváme prostor se nadechnout. Učíme se říkat ne věcem, které nám otravují srdce.
Nejde o nic menšího než o celou duši
Tady nejde o pár pravidel chování ani o to, abychom ve všedním shonu působili o něco vyrovnaněji. Jde o zrání duše, která je stvořena pro věčnost. To není žádná podružnost. Je to důvod, proč každé ráno otevíráme oči.
Pokud budeme den za dnem dělat to, co nás ničí, sami sebe vyprázdníme. Když se ale začneme každé ráno sklánět před Bohem, skládat před něj svou neschopnost a dělat drobné, správné věci, půda pod našima nohama se začne měnit.
Zápas neskončí ze dne na den. Už v něm ale nejsme sami — a nebojujeme za své vlastní zničení. Ruka už slepě nesahá po jedu, nýbrž hledá dlaň Toho, který uzdravuje.