Dobře si pamatuji ten začátek. Ten pocit, když Ježíš poprvé zřetelně vstoupil do mého života. Bylo to jako opojení, všeobjímající láska, která naplnila mé srdce až po okraj. Najednou tu byl někdo, kdo mi rozuměl, kdo mě znal skrz naskrz a přesto mě miloval. Pocit jako čerstvě zamilovaný, jen hlubší, existenciálnější.
Ale musím být upřímný: Vedle veškerého tepla tam byla i velká nejasnost. Bylo to jako sklenice vody, kterou jste právě naplnili čerstvou pramenitou vodou, ale všechen kal ze dna se nejprve zvíří. Voda tam byla, život tam byl, ale viditelnost byla kalná.
Všechny ty staré zvyky, starosti, zažité způsoby myšlení – ty tam stále byly a plavaly jako částečky v této nové životní vodě. Chtěl jsem tu jasnost, o které se mluví v Bibli, ale můj každodenní život se často cítil stejně chaotický jako předtím.
Když byla voda ještě kalná
Tato počáteční fáze byla dobou rozpolcenosti. Na jedné straně ta nespoutaná radost a vděčnost, že se ke mně Bůh obrátil. Na druhé straně frustrující poznání, že se můj charakter nezměnil přes noc. Stále tam byla netrpělivost v zácpě, rychlý soud nad kolegou nebo večerní útěk před vlastními myšlenkami do nějakých rozptýlení.
Cítil jsem se jako v neustálém boji. Jedna část mě chtěla jít touto novou cestou, druhá část byla stále znovu přitahována starými, vyšlapanými stezkami. A s každým selháním, s každým okamžikem, kdy jsem znovu jednal podle svých starých vzorců, se voda v mé sklenici stávala o něco kalnější.
Lež, která se v takových chvílích vkrádá, je tichá, ale jedovatá: „Vidíš? Nezládáš to. S Bohem to pro tebe možná přece jen není. Nejsi dost dobrý.“ A právě zde leží první velká rozcestí. Podlehnete této lži, nebo se budete držet pravdy, že Bůh je s vámi už dávno, i v kalné vodě?
Jak se sklenice pomalu vyjasňuje
Jasnost nepřišla jedním velkým aktem vůle. Nepřišla proto, že jsem se „více snažil“. Plížila se mi do života pomalu, téměř nepozorovaně, skrze malá, každodenní rozhodnutí.
Začal jsem několikrát denně vést krátké, důvěrné rozhovory s Bohem. Žádné velké, formální modlitby, ale jednoduchá věta v autě: „Ježíši, pomoz mi být teď trpělivý.“ Krátké poděkování u stolu za dobře odvedenou práci. Povzdech večer: „Pane, tento den byl těžký, prosím, vezmi břemeno na sebe.“ Byl to pokus udržet spojení, nepřerušit drát.
K tomu přibylo čtení Bible. Už ne jako povinné cvičení k splnění kvóty, ale jako hledání Jeho hlasu. Někdy jsem přečetl jen jediný verš, který mě však provázel celý den. Bylo to, jako by mi Bůh dával kompas do ruky, směr pro mé myšlenky.
Proměňujte se obnovou své mysli, abyste rozpoznali, co je Boží vůle, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. (Římanům 12,2)
S každým z těchto malých okamžiků vtekla kapka čisté vody do mé sklenice. Ježíš sám částečky prostě neodstranil, ale pomalu ředil kalnou vodu svou přítomností. Ne moje síla, ale Jeho stálý proud přinesl změnu. Mým jediným úkolem bylo stále znovu pootevřít kohoutek.
Nebezpečí, že se necháme znovu rozptýlit
Každodenní život je mistrem rozptýlení. Sotva máte pocit, že se voda trochu vyjasňuje, přijde vlna zvenčí, která vše znovu rozvíří. Hádka v rodině, tlak v práci, znepokojivá zpráva v novinách. A hned jsou staré starosti, staré obavy opět plně přítomné.
Umění spočívá v tom, nenechat se tím odradit. Je normální, že se život děje. Otázka není, zda přijdou bouře, ale kde leží naše kotva. Stále znovu se přistihuji, jak se snažím všechny problémy vyřešit sám, udržet kontrolu a zamotat se do myšlenkových spirál.
V těchto chvílích se musím vědomě rozhodnout znovu pozvednout pohled. Zpět k tomu, co skutečně nese. Někdy to znamená prostě pět minut mlčet a říct: „Bože, teď nevím, co dál. Ale ty víš.“ Je to neustálý návrat, jemné, ale rozhodné přesměrování srdce.
Tato stálost je možná největší výzvou a zároveň největším požehnáním. Formuje náš charakter hlouběji než jakýkoli jednotlivý duchovní vzlet.
Učit se Ho vidět všude
Čím jasnější byla voda v mém nitru, tím více se měnil můj pohled na vnější svět. Začal jsem Boha hledat nejen v k tomu určených „zbožných“ okamžicích, ale objevovat Ho všude.
Vidím Ho v nečekané laskavosti pokladní v supermarketu. Vidím Ho ve smíchu mých dětí. Vidím Ho v neuvěřitelném řádu jedlového lesa po dešti. Jeho rukopis je všude, stačí se ho jen naučit číst.
Toto cvičení, vidět Ho všude, změnilo vše. Protože to, co hledáte, formuje vaše myšlení. Když aktivně vyhlížím dobro, Jeho přítomnost, pak negativní věci, které stejně nemohu změnit, mají nad mnou menší moc. Stále tam jsou, ale už mě nepohlcují.
Když poznáme Stvořitele ve stvořeném, začneme vidět svět Jeho očima. A nevyhnutelně se Mu tím stáváme podobnějšími. Začneme mít v hlavě dobro, hledat pozitivní a z tohoto postoje jednat.
To je pro mě skutečný smysl života. Najít Boha, poděkovat Mu za nezasloužený dar života a skrze tento vztah se tak proměnit, abychom se nakonec mohli jako dobrá, očištěná duše k Němu vrátit domů.
Není to konec, žádný cíl, kterého jednou dosáhnete. Je to každodenní cesta. Cesta, na které je voda v mé sklenici někdy jasnější a někdy kalnější. Ale teď vím: On je tam vždycky. A Jeho světlo prosvítá i tou nejkalnější vodou.