Bodavé píchnutí za krkem přesně ve chvíli, kdy se na telefonu rozsvítí další zpráva. Nebo ten tupý tlak na hrudi, jako by vám někdo kolem žeber obtočil pás a prudce ho utáhl.
Většinou k těmto dvěma věcem přistupujeme zcela odděleně. Na jedno máme prášky v lékárničce, na druhé rozptýlení, přesčasy v práci nebo rychlé sáhnutí po dálkovém ovladači. Chceme se příznaku zbavit, nejlépe hned, aby den mohl nerušeně běžet dál.
Bolest a úzkost jsou však v jádru dvě strany téže mince. Využívají v nás tentýž systém. Nejsou to poruchy v soukolí, ale jasná, nezaměnitelná řeč našeho těla.
Když se posel stane nepřítelem
Nikdo nemá bolest rád. Nikdo se ráno neprobouzí s radostí, že mu tepe v koleni nebo pálí v žaludku. Jenže bolest existuje z prostého důvodu: říká nám, že byla překročena určitá mez.
Kdo bolest jen překryje léky, aby mohl dál zvedat stejně těžké břemeno, nedělá si žádnou laskavost. Je to jako vyšroubovat v autě varovnou kontrolku ve chvíli, kdy se z motoru už kouří. Tišicí lék má své lékařské opodstatnění, jistě. Pokud ale slouží jen k tomu, abychom se donutili jet dál, tělo dříve či později zatáhne za záchrannou brzdu.
S úzkostí je to úplně stejné. Úzkost je duševním protějškem tělesné bolesti. Neozývá se bezdůvodně. Ukazuje, kde se cítíme v ohrožení, kde jsme přetížení nebo kde kráčíme po cestách, na nichž ztrácíme dech.
Pokud se snažíme úzkost potlačit, stane se něco velmi předvídatelného: začne se hromadit ve skrytu. Roste, dokud jednoho dne neprorazí na povrch s dvojnásobnou silou — ať už v podobě panického záchvatu, nebo hlubokého vyčerpání.
Kde leží hranice
V posledních letech se hodně mluví o tom, jak důležité je naslouchat svému nitru. Snadno při tom však vzniká nebezpečná nerovnováha. Než se člověk naděje, sklouzne k metodám, které tělo téměř zbožšťují nebo se ho snaží naplňovat nejasnými duchovními energiemi.
Tady jde o něco mnohem střízlivějšího. Jde o prosté, poctivé zhodnocení skutečnosti. Vnímám, kde mám tělo v křeči. Zaznamenám, kde cítím tlak. V tichu se ptám sám sebe, co mi tato bolest nebo tento neklid právě teď říká. Nic víc a nic míň.
A v tomto bodě se pohled nezastaví jen u mě samotného. Nedělám z toho meditaci o vlastním já. To, co v sobě objevím, vezmu a přinesu přímo k Ježíši v modlitbě.
Říkám mu: Pane, tady to bolí. Tady jsem uvízl. Tady mám strach z toho, co přijde zítra. To není žádná esoterika, ale žitá víra, která vlastním tělem nepohrdá, nýbrž ho bere vážně jako Boží stvoření.
Hradby kolem vlastního srdce
Někteří lidé v průběhu života nasbírali tolik zranění, že se v nich zrodilo pevné rozhodnutí: Už nikdy víc. Kolem svého srdce vystavěli tlusté kamenné zdi, vrstvu po vrstvě.
Málokdy se to děje ze zlé vůle. Většinou jde o pouhou snahu přežít. Pokud si k sobě nic nepřipustím, říká tato logika, nemůže mi už nikdo ublížit. Jenže takový propočet nevychází.
Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem sténal. Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, má svěžest se měnila v letní žár.
Žalm 32,3–4
David popisuje přesně tento stav. Kdo všechno zamlčuje a zazdívá, tomu chřadnou kosti. Hradby neudrží venku jen bolest — uzamknou uvnitř i samotný život.
Kdo nechá své srdce zkamenět, ztrácí kontakt se sebou i s druhými lidmi. Stává se nepřístupným, necitlivým k vlastním varovným signálům a nakonec hluboce osamělým. Právě tato dobrovolná izolace často způsobuje větší nemoc než původní rána.
Co neseme a co už ne
Musíme se varovat laciného zjednodušování. Ne každé trápení je důsledkem špatného způsobu života nebo zatvrzelého srdce. Žijeme v padlém stvoření.
Existují nemoci zapsané v našich genech. Nosíme v sobě břemena, za něž nemůžeme — dědictví tohoto porušeného světa. Tvrdit těžce nemocnému člověku, že stačí jen změnit vnitřní postoj, je bezcitné a míjí se to s biblickou realitou.
Mnoho věcí v našem všedním dni však přesto pramení z drancování vlastních sil. Z neustálého překračování vlastních mezí. Z pýchy, která věří, že lze léta žít proti vlastnímu tělu, aniž by nám za to vystavilo účet.
Když přestaneme bolest a úzkost vnímat jako otravné narušitele, náš pohled se promění. Smíme se zastavit. Smíme se podívat pravdě do očí. A břemeno, které nám tělo ohlašuje, smíme složit před křížem, místo abychom je dál mlčky vlekli sami.