Člověk sedí večer na kraji postele, v bytě je ticho, složenky jsou zaplacené. Vlastně nic nechybí. Práce funguje, lednička je plná, ve vedlejším pokoji možná spí někdo, koho máme rádi. A přesto se v hrudi cosi svírá. Tupý, dutý pocit, jako by někdo vydlabal vnitřek a nechal jen prázdnou skořápku.
Většinu lidí takový stav vyděsí. Okamžitě se ho snaží něčím zasypat: seriály, přesčasy v práci, dalším nákupem nebo setkáním s přáteli. Jakmile však ruch utichne, ticho se vrátí. A spolu s ním i ta zvláštní otupělost.
Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že tento stav není žádnou biologickou chybou. Prázdnota není poruchou našeho mozku, ale spíš steskem po domově – steskem, který jsme se jen odnaučili správně číst.
Prázdnota, se kterou se už rodíme
Přicházíme na tento svět, aniž by se nás kdokoli předem ptal. Vyrůstáme, učíme se pravidla, hromadíme věci, a přitom v hloubi duše vlastně netušíme, odkud pocházíme. Člověk funguje, zařídí se a uvěří, že tohle je celý život.
Jenže hluboko uvnitř duše ví své. Matně si pamatuje, že byla stvořena pro jiné místo. Když čteme Bibli, táhne se celými staletími jediná červená nit: člověk ztratil svůj původ a teď bloudí. Hledáme ve stvořených věcech to, co nám může dát jedině sám Stvořitel.
Vnitřní prázdnota je proto zcela přirozeným stavem každého, kdo žije odříznutý od svého Zdroje. Je to žízeň umírajícího žízní. Křičí na nás, že jsme daleko od domova.
Když nás pocity vodí za nos
Jsme lidé ovládaní emocemi. Ve škole nás naučí řešit rovnice a rozumět smlouvám, ale nikdo nás nenaučí, jak zacházet s vlastním nitrem. Proto se necháváme pocity unášet jako list ve větru.
Příjemný pocit automaticky považujeme za správný, nepříjemný za špatný. To je však obrovský omyl. Opojení se zpočátku zdá skvělé, ale zanechá za sebou spoušť. Lítost bolí, ale často nám zachrání život. Pocity nejsou spolehlivými ukazateli směru, jsou to pouhé reakce.
Kdo se snaží svou vnitřní prázdnotu zahnat křečovitou honbou za dobrými pocity, ocitne se v bludném kruhu. Potřebuje stále silnější podněty, aby tu propast překryl. Uzdravení začíná teprve ve chvíli, kdy přestaneme své pocity uctívat a začneme hledat pravdu.
Neviditelná zeď před prostými slovy
Když člověk dojde až sem, cesta ven zní až příliš jednoduše: obrátit se k Tomu, kdo stvořil život. Stačí prostá, upřímná tichá prosba ze srdce: Ježíši, pojď do mého života. Pomoz mi.
A právě v té chvíli se stane něco zvláštního. Ačkoli je to jen pár slov, pro mnohé je téměř nemožné je vyslovit. Jako by před nimi vyrostla neprostupná zeď. Zničehonic se vynoří pochybnosti. Ozve se stud: Na to nejsi dost dobrý. Vzepře se pýcha: Zvládneš to sám. Nebo strach zašeptá: Co když se nic nestane?
Existují síly, které přesně vědí, o co se hraje. Odloučení člověka od Boha je základním stavem tohoto padlého světa. Kdo se blíží ke dveřím, cítí nejsilnější protivítr. Skutečným smyslem našeho života je smíření s Bohem – a všechno kolem se nás od toho snaží odvrátit.
Co se stane, když začne rozhovor
Kdo tento odpor prolomí a upřímně Ježíše osloví, často zažije něco, co se slovy popisuje jen stěží. Vnitřní prázdnota možná nezmizí s dramatickým třeskem, ale ztratí svůj děsivý tón. Na její místo nastoupí tichá, neotřesitelná přítomnost.
„Ježíš mu odpověděl: ‚Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.‘“ (Jan 14,6)
Ježíš neříká, že ukazuje cestu. Říká, že on sám je tou cestou. Když s ním člověk začne denně mluvit – úplně obyčejně, v myšlenkách, při chůzi, při mytí nádobí –, začne růst skutečný vztah. Dozvíte se pravdu o sobě samých, a přesto ji unesete, protože je v ní zároveň přítomna jeho milost.
Z této pravdy se rodí život, jaký si člověk předtím neuměl ani představit. Věci tohoto světa ztrácejí svou nadvládu. Už si nemusíte nic dokazovat, nemusíte díru v sobě ucpávat spotřebou. Žijete už tady na zemi s vědomím, že máte dědictví v nebi.
Duše, která zná cestu domů
Život na této zemi je krátký. Uplyne jako dech. Nejvyšším cílem člověka není zanechat po sobě dokonalý dům nebo tučné konto. Jde o to znovu poznat Boha, vzdát mu chválu a uvést svou duši do bezpečí.
Když člověk zemře a opustí svůj pozemský stan, duše přejde na druhý břeh. Kdo žil ve spojení s Ježíšem, pozná hlas, který ho volá. Žádné bloudění, žádné uvíznutí v temnotě, žádný strach z nicoty. Člověk se jednoduše vrací domů k Tomu, koho si zamiloval už tady na zemi.
Prázdnota, kterou vnímáme ve chvíli, kdy máme všechno, je pozváním. Je to láskyplné, nepřeslechnutelné Boží volání: Nehledej už v prachu. Vrať se domů.