Před několika lety jsem se toulal po horách, po úzké stezce. Rozhled se táhl do dálky, vzduch byl čistý. Dával jsem si pozor na velké balvany na cestě, vyhýbal se jim, soustředil se na další velký krok. A pak se to stalo. Malý, nenápadný kamínek se mi skutálel pod podrážkou a já na okamžik ztratil rovnováhu, sotva jsem se udržel.
V tom krátkém okamžiku úleku mi došlo něco, co dalece přesahovalo tuto túru. Jen zřídka nás srazí k zemi velké, zjevné překážky. Ty vidíme. Plánujeme, hledáme řešení, obcházíme je. Skutečné nebezpečí číhá v maličkostech.
Tyto malé kamínky existují i v našem duchovním životě, v našem každodenním životě. Nejsou to velké katastrofy, co nás ničí. Jsou to nesčetné malé nepříjemnosti, které nám požírají energii a pohlcují naši pozornost, dokud nezbyde žádná síla na to podstatné.
Kvůli čemu ztrácím svůj pokoj
Nepromluvená poznámka přítele. E-mail, jehož tón mě ruší. Nepořádek v bytě, který na mě křičí, i když jsem unavený. Jednotlivě vzato jsou to nicotnosti. Člověk si říká, že by se nad to měl povznést. Ale dohromady působí jako písek v soukolí mého života.
Tyto maličkosti mají úžasnou moc. Mají moc vytrhnout mě z mého pokoje. Dokud jsem v pokoji, jsem propojen. S Bohem, sám se sebou, se svým posláním. V tomto stavu mohu tvořit, milovat, odpouštět. Ale jakmile mě taková maličkost začne hryzat, je to, jako by se zabouchly dveře. Spojení je přerušeno.
Poznám to podle toho, jak se mi začnou honit myšlenky. Jak si v duchu formuluji věty, které bych té osobě nejraději řekl. Jak jemná vrstva nelibosti a podrážděnosti vše překrývá. A už se to stalo. Ztratil jsem vnitřní kontrolu.
Stát na stráži
Je iluze věřit, že můžeme žít život bez těchto malých kamínků. Vždy tam budou. Rozhodující otázka není, zda přijdou, ale jak jsme na ně připraveni. Pokoj není něco, co nám jen tak spadne do klína. Musíme ho aktivně střežit.
Někdy si to představuji jako hlídku na hradní zdi v noci. Jeho úkolem je hlídat. Ne obrovskou armádu, kterou je slyšet už z dálky. Ale jednotlivého zvěda, který se snaží tiše přelézt zeď. Jakmile je odhalen, nemá šanci. Ale pokud zůstane nepovšimnut, otevře nepříteli bránu.
Přesně to je náš každodenní úkol. Hlídat malé kamínky, malé rušivé vlivy, tiché útoky na náš pokoj. Nejen je odsunout stranou a doufat, že zmizí. Protože to neudělají. Hromadí se, dokud se hráz neprolomí.
Zvyk soustředění
Všiml jsem si, že lidé, kteří v životě skutečně něčeho dosáhnou, mají jednu věc společnou. Ignorují maličkosti, řeší je okamžitě. Nenechají malou jiskru přerůst v oheň. Pokud něco ruší jejich soustředění nebo jim bere pokoj, na chvíli se zastaví, postarají se o to a pak znovu zaměří svou pozornost na velký cíl.
To není brzda produktivity, naopak. Je to předpoklad skutečné produktivity. Kdo neustále nosí batoh plný nevyřešených malých problémů, nikdy nebude mít sílu přenášet velké hory. Přehlížet malé kamínky je velké nebezpečí.
Jde o to tyto rušivé vlivy „svázat“. To může znamenat krátký, objasňující rozhovor, namísto dnů přemýšlení. Může to znamenat okamžité vyřízení věci, namísto odkládání. Znamená to být bdělý k tomu, co se děje v mém srdci, a okamžitě reagovat, když si všimnu, že se vkrádá nepokoj.
Vidění novýma očima
Tato bdělost není čistě lidský trénink. Všiml jsem si: Čím více času trávím v modlitbě, čím intenzivněji pěstuji svůj vztah s Ježíšem Kristem, tím jemnější jsou mé antény. Je to, jako by Bůh zostřoval mé vnímání.
Najednou rozpoznám malý kamínek ještě předtím, než na něj šlápnu. Cítím jemnou změnu v atmosféře rozhovoru. Všimnu si, jak se chce začít nezdravá myšlenková spirála, a mohu ji v zárodku udusit. To není vlastní zásluha, je to dar. Je to ovoce Ducha svatého, který v nás přebývá a chce nás vést.
A pokoj Boží, který převyšuje všechen rozum, bude střežit vaše srdce i vaše myšlenky v Kristu Ježíši. Filipským 4,7
Tento pokoj je jako strážce našich myšlenek a pocitů. Ale musíme mu dovolit, aby konal svou službu. Musíme zůstat v jeho blízkosti, naslouchat jeho tichému hlasu.
Čím více se mé každodenní rutiny – má modlitba, mé čtení Bible – stávají pevným kotvou, tím jistější je můj postoj. Tím silnější je Duch ve mně a tím ochotněji následuje celá má bytost jeho vedení. Život se nestává jednodušším, ale já se stávám silnějším. Cesta nebude bez kamínků, ale mé nohy najdou jistější oporu. A to je milost, kterou je třeba každý den znovu objevovat.