Někdy jedu autem, třeba o pár kilometrů za hodinu rychleji, než je povoleno, a bleskne mě radar. Moje první myšlenka je vztek. Na sebe, na skrytou kameru. Ale pak často přijde druhá myšlenka: vděčnost. Jsem vděčný, že toto pravidlo existuje. A nespočet dalších. Jsem vděčný za stát, kde neplatí právo silnějšího, rychlejšího nebo bezohlednějšího.
Ve Švýcarsku žijeme v neuvěřitelném míru a pořádku. Můžeme se spolehnout, že smlouvy jsou většinou dodržovány, že semafor se přepne na zelenou a že v noci můžeme bezpečně spát. Nic z toho není samozřejmostí. Je to výsledek právního státu, společnosti, která se dohodla na společných pravidlech hry, aby zkrotila chaos práva silnějšího. Za to nemůžeme být dostatečně vděční.
A přesto mě někdy hlodá pocit. Tichá pochybnost, která sílí, čím pozorněji se dívám. Pocit, že pravidla hry sice platí pro všechny, ale nebyla vytvořena všemi.
Co jsem si všiml
Mluvil jsem s lidmi, kteří vedli soudní spory léta. Malí řemeslníci proti obrovským korporacím. Měli pravdu, to všichni věděli, ale spravedlnosti se nedočkali. Protože protivník měl více peněz na lepší právníky, protože mohl řízení protahovat tak dlouho, dokud malému nedošel dech i peníze. Mít pravdu a dosáhnout spravedlnosti jsou dvě různé věci. To jsem se naučil tvrdou cestou.
Ve Švýcarsku máme geniální systém. Přímá demokracie, dvě komory, hledání konsenzu – to je požehnání. Dává nám občanům hlas, který jinde ve světě marně hledáte. A přesto: když se blíží hlasování, vidím obrovské plakáty finančně silných sdružení, nákladné kampaně, placené inzeráty. Bitva o veřejné mínění je často vyhrána penězi.
Ve Federálním paláci je neustálé tlačení a strkání. Říká se tomu lobbování. Zní to neškodně, ale často to znamená, že zájmové skupiny s velkými penězi a vlivem formují zákony tak, aby jim prospívaly. A nakonec se všichni držíme pravidel, která možná neslouží obecnému blahu, ale zájmům malé, ale hlasité a mocné menšiny. Zdá se, že ti velcí se vždycky nějak dokážou vyhnout problémům, zatímco ti malí uvíznou v síti.
A pak přišel ten okamžik
Toto poznání může být hořké. Dokonce cynické. Vidíte nespravedlnost, jemné trhliny v základech naší tak úžasné země a cítíte se bezmocní. Chcete křičet o nespravedlnosti, že peníze a moc často znamenají víc než pravda a slušnost. Vidíte, jak korporace privatizují zisky a socializují ztráty, a ptáte se, za jak hloupé nás vlastně považují.
Bible je plná takových postřehů. Proroci Starého zákona nebyli jemní kazatelé, ale muži, kteří ukazovali prstem na rány společnosti. Přesně viděli, kde bylo právo ohýbáno.
„Běda těm, kdo vydávají nespravedlivé zákony, kdo sepisují útlak! Odvracejí právo chudých, olupují o spravedlnost ubožáky mého lidu, aby se vdovy staly jejich kořistí a sirotci jejich lupem.“ (Izajáš 10,1-2)
Tato slova jsou tisíce let stará a přesto znějí, jako by byla napsána pro dnešní ranní noviny. To mi ukazuje: Problém není jen v systému. Problém je v lidském srdci. Chamtivost, egoismus, touha získat výhodu na úkor druhých.
Kde tedy leží naděje?
Pokud je problém tak hluboký, řešení nemůže být jen další změna zákona nebo nová strana. Nechápejte mě špatně, jsem rád za každého čestného politika a každou moudrou iniciativu. Měli bychom se zapojit, kde můžeme. Ale moje nejhlubší naděje nespočívá ve Federálním paláci v Bernu.
Moje naděje má jméno: Ježíš Kristus. Přišel jako ten malý, nenápadný. Narozen ve stáji, ne v paláci. Vychován jako syn tesaře. Neměl politickou moc, žádnou armádu, žádnou lobby. Jeho jediné zbraně byly pravda a láska.
Sám se stal obětí zkorumpovaného právního systému. Falešní svědci, předpojatý soudce, rozvášněný dav. Podstoupil největší nespravedlnost v dějinách světa. A právě tam, na kříži, zlomil moc nespravedlnosti. Ne tím, že by rozpoutal revoluci, ale tím, že na sebe vzal nespravedlnost a odpověděl na ni odpuštěním.
Kristus v mém právním státě
Co to pro mě znamená, tady a teď, v bohatém a uspořádaném Švýcarsku? Znamená to, že jsem svobodný. Svobodný od nucení zachraňovat systém. Mým úkolem není budovat ráj na zemi. To udělá až Ježíš, až se vrátí.
Ale jsem také svobodný od cynicismu a rezignace. Protože vím, že existuje vyšší spravedlnost. Soudce, který se nedívá na bankovní účet nebo titul, ale do srdce. Tato jistota mi dává neuvěřitelný klid a sílu.
A dává mi poslání. Poslání být světlem tam, kde jsem. V mé rodině, v mé práci, v mém sousedství. Jsme jako křesťané povoláni vytvářet malé oázy spravedlnosti a milosti. Místa, kde neplatí právo silnějšího, ale láska k bližnímu. To je způsob, jak se ti malí brání: ne stejnými zbraněmi moci a peněz, ale zbraněmi Ducha. Laskavostí, integritou, modlitbou, štědrostí.
Své pokuty stále neplatím rád. Ale snažím se je vnímat jako připomínku. Jako připomínku, abych byl vděčný za pořádek, ve kterém mohu žít. A jako připomínku, že můj pravý domov a moje poslední naděje nespočívají v tomto pořádku, ale u toho, který řekl: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ (Jan 14,6). A jeho panství nebude mít konce.